10 února 2008

Kalírna

V dílně, kde bylo asi 50 stupňů tepla, stála řada pecí s roztavenou kyanidovu lázní. Vedle každé pak železná nádoba s vroucím roztokem ledku a nakonec studená vodní lázeň. U pecí byly naskládány asi metr vysoké trojnožky, na které se musely narovnat ložiskové kroužky (průměr 20 - 50 cm) a nechat prohřát sálavým teplem. Pak se vložily do kyanidové lázně, kde se někdolik hodin žhavily (myslím, že asi na 800 stupňů). Pak se asi na 150 stupňů ochladily ve vroucím ledku a nakonec ve studené vodě. Ložiskové kroužky tím získaly patřičnou tvrdost a byly zároveň obohaceny o další chemikálie, které potřebovaly.

Člověku, který to všechno dělal, se říkalo kalič. Tomu, který to připravoval, pomocník kaliče a dílně kalírna. Kaliči se na té dílně dožívali průměrně 55 let. Umírali buďto na otravu způsobenou kyanidovými výpary nebo na následky popálenin. (Paradoxně 150 stupňů horký ledek byl horší než žhavá kyanidová lázeň, protože navíc leptal pokožku.)

I když slovo kalič dostalo v současnosti výrazný (a zdánlivě příjemnější) posun, dopady na život, je-li kaleno opravdu naplno, se zase až tak neliší.

3 komentáře:

Vladka N/T řekl(a)...

čóveče, a jak dlouho si toho pomocníka dělal? Každopádně tě obdivuji - mě by tam nikdo nedostal ani v tom nejvíce odolném oděvu.

Anonymní řekl(a)...

Škoda, že tenhle fejeton není v rámci Zlatého mozku. Dostal bys za něj 1*!

Tvůj jediný řekl(a)...

Sem rád že žiju teď a né tehdy.