Seděl jsem nakdy na počátku osmdesátých let s partou kamarádů a kamarádek v kině Jadran, které bylo tehdy v Brně jediné panoramatické, a čekal na film. Trvalo to dlouho, a já proto začal všechny kolem bavit vysvětlováním typu promítačky, která je v právě v tomto kině. Porovnával jsem ho s typem, který je v jiných kinech, ale který nezvládne promítat na tak široké plátno.
Dokončil jsem zasvěcený výklad a v očích všech kolem jsem cítil obdiv. To by do mě neřekli, že zrovna já jsem takový expert. Moje sebevědomí se najednou povzneslo do nejvyšších výšin a na chvíli nechalo zapomenout na trpké zkušenosti ze společného fotbalu, plaveckého stadionu a dalších aktivit, kde jsem na své kamarády nikdy nestačil.
Bylo to sice jenom chvilkové vítězství, ale bylo to vítězství. O to větší, že jsem o promítačkách ve skutečnosti nevěděl vůbec nic a všechno to, co jsem svým kamarádům napovídal, jsem si na místě vymyslel. Včetně výrobců, čísla a sérií typů promítaček, jakož i příkonu pro lampu a technologie promítání.
Tehdy poprvé mi došlo, že sebeúctu a respekt si lze získat i lží, zejména je-li přednesená se suverenitou a sebejistotou.
Protože lidem zdaleka tolik nezáleží na obsahu toho, co se povídá, ale mnohem víc na tom, jak se to povídá.
Žádné komentáře:
Okomentovat