Jel jsem ráno k zubařce. Jel jsem autem, protože moje paní doktorka má ordinaci za Prahou, kam se nedá pořádně jinak dostat. Nechtělo se mi tam, kdo by se taky těšil k zubaři. A moje nechtění umocňovala několikakilometrová kolona, ve které jsem dlouhé minuty popojížděl.
Najednou mi zazvonil mobil, respektive upomínka na to, že nemám na zubařku zapomenout. Jako bych to nevěděl. Musel jsem ho vypnout, protože mě to jeho zvonění a drnčení naštvávalo jetě víc, než jsem byl naštvaný doposud.
No, a jak jsem mobil vytahoval z pouzdra, najednou přede mnou zabrzdil obrovský kamion. Žel, zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil vypnout to protivné vyzvánění a vůbec se nevěnoval řízení.
Je to strašný pocit, když víte, že nedobrzdíte a pak skutečně nedobrzdíte. Myslím, že je to ještě horší pocit, než ten, který mě přepadá v zubařské čekárně.
Chybělo tak deset centimetrů. Kdyby tam bývaly byly, neozvala by se rána a nevyboulila by se mi přední kapota asi o deset centimetrů vzhůru.
A hlavně bych o pár minut později neslyšel kolegyni mé paní doktorky, která jela v autě za mnou, vyprávět úsměvnou historku o podivínovi, který se najednou v koloně rozjel a narazil do stojícího nákladáku.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat