„Rozumím vám, že se tak cítíte“, pravil chápavým tónem ostřílený profesionál, na kterého jsem vysypal všechny křivdy, které jsem utrpěl od jednoho z jeho klientů. To mě neuspokojilo. Pokračoval jsem proto ve svém výlevu a přihodil několik nelichotivých charakteristik klientova charakteru. „Máte právo to tak cítit“, odpověděl expert a já jsem pochopil, že je to marné – z tohoto člověka nedostatnu to, po čem tak toužím – aby mi dal za pravdu.
Nakonec, je to přece jasné, je to odborník, a takový krok by pro něj znamenal popření let strávených absolvováním odborných výcviků, školení a náslechů, a taktéž zrponevěření se všem moudrům tlustých učených knih o psychologii, řešení konfliktů a podobných disciplín. A ze všeho nejmíň by pak mohl potřebovat, abych ho někde citoval a přivedl do složitých situací.
Jenže já se podle svého přesvědčení opravdu stal terčem ústrků, křivd a podrazů. Ze všeho nejméně jsem proto potřeboval chápavý hlas, který se mě snažil přivést k pochopení pocitů mého nejhlubšího nitra nebo snad navádět na cest k dialogu. Chtěl jsem slyšet, že mám pravdu, když tvrdím, že jeho klient je sprostý gauner a podvodník. Nebylo mi třeba psychologie, ale obyčejného lidského souhlasu. No nedostalo se mi ho a proto jsem z rozhovoru odcházel velice nespokojený a nerudný.
Onen profesionál měl přece takto postupovat pouze v jediném případě – kdybych jeho klientem byl já.
Žádné komentáře:
Okomentovat