Připravoval jsem se na rozhovor pro rádio s hostem, kterého nebudu jmenovat, protože za to, co se stalo vůbec nemůže. A podotýkám, že ač jsem ho nikdy před tím neviděl a nijak se s ním nesetkal, tak to, co jsem o něm doposud věděl, se mi líbilo. Pročítal jsem proto na internetu doplňující informace a sepisoval otázky, které mu položím. Ale jak přibývalo otázek, začalo se ve mně dít něco nezvyklého a nepříjemného.
Někde uvnitř, lokalizoval bych to mezi srdcem a žaludkem, se mi náhle začala rodit vůči mému hostu averze. Vůbec jsem to nechápal. Není to asociál, a ani nevím, že by někomu někdy ublížil či byl zlým člověkem. Do rozhovoru zbývala asi hodina a já si neuměl představit, jak naše povídání bude vypadat, Ocitnul jsem se ve stavu, kdy jsem ho nechtěl ani vidět, natožpak se ho na něco ptát. A opravdu moc jsem si přál, aby nepřišel.
Vím, že to není žádná překvapivá pointa, ale půl hodiny před začátkem natáčení opravdu zavolal, že nemůže a že není schopen v dohledné době nabídnout jiný termín. Není divu, že ač normálně jsem z takové zprávy smutný a naštvaný, dnes mi spadl kámen ze srdce a naplnila mě radost.
Dokonce jsem přesvědčený, že to byl zásah shůry, který mi umožnil do té doby, než k rozhovoru dojde, s mou nesmyslnou averzí něco udělat.
Snad to půjde.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat