Naivita

Nechat se jedním podvodníkem ošidit celkem 78 krát, na to musí být člověk už kabrňák. Navíc, je-li podvodníkem pochybné individuum a jedná se částku ve výši 25 miliónů. Ale ono se to opravdu stalo.

Na konto okradeného mnohý asi poznamená něco ve smyslu "dobře mu tak", tohle přece už hraničí se zdravým rozumem. Asi ano, ale proč "dobře mu tak"?

Naivita a dětinská důvěřivost by měly být přece mnohem spíše předmětem lítosti, než satisfakce.

I když, zadluženému chudákovi stejně nepomůže to, co si o něm myslíme.

Citovaný

Je zajímavé, jak věci i příběhy žijí svým vlastním životem. Docela mě potěšilo, že jsem se nedávno setkal se svým článkem, kdysi napsaným jen tak mimochodem pro nějaký už dávno zaniklý internetový magazín, jako se zdrojem, který se cituje. A ne jen tak někde, dokonce v seminárních pracích pro střední školy...

Pravda, nikdo ho necituje ve vztahu k mé osobě, koluje na internetu bez uvedení autora, ale stejně je to hezké, být za autoritu, i když anonymní.

Sice si vůbec nejsem jistý, jestli to, co v textu tvrdím, je skutečně správné a pravdivé, ale copak u nás, citovaných klasiků, na tom ještě záleží?

Poznání

Poznání je krásná věc, i když na to člověk většinou přijde v okamžiku, kdy je skoro pozdě. Spoustu času, který mohl poznání věnovat, totiž promarnil sice taky poznáváním, ale hloupostí. Prostě to proflákal.

Největší rozdíl mezi námi, co tak nějak pořád nic pořádně nevíme (a nejsme), a těmi, kteří mají výsledky, je totiž podle mě právě v tom využitém času.

Je ale pravda, že čím víc poznáváme, tím víc zjišťujeme, že nevíme. A to nás trápí.

A pak se tedy nabízí logická námitka, jestli je dobré se v životě trápit.

Jestli není lepší ten čas raději proflákat.

Proroci v Mari

Posledních pár dnů jsem se snažil něco zjistit o prorocích ve městě Mari. Je to záležitost stará skoro 4 tisíce let. Existovaly tam tři skupiny profesionáloních proroků a pak ještě občasní, laičtí proroci, kterým sem tam božstva dopřála sen. Přestože je to (alepsoň pro mě) nesmírně zajímavé téma, občas mě napadne i kacířská myšlenka - k čemu to vlastně je, tohle všechno vědět?

Někteří z proroků v Mari prorokovali v extázi, do které se dostávali mimo jiné i konzumací alkoholu (ale měli i jak drsnější, tak i ušlechtilejší praktiky).

Nemělo by mi být jedno, jakým způsobem navozuji příjemné pocity a z jakých zdrojů čerpám.

Je to staromódní, ale pořád si myslím, že zejména v duchovních záležitostech by rozum měl být vedle víry určujícím faktorem.

Ohrožení

Dáma středního věku za volantem zánovní Mazdy mě svou naprosto bezohlednou a zároveň tupou jízdou na stometrovém úseku silnice stihla třikrát ohrozit. Nešlo ale ani tak o plechy, nakonec moje auto nemá snad jediný plech netknutý.

Když do mě málem najela poprvé, jenom jsem si něco pomyslel. Jak mě podruhé skoro namáčkla na vedlejší auto, vztekle jsem udeřil do volantu a přirovnal jsem ji k dospělé samici na mléko a maso chovaného sudokopytníka. Ale jak to o pár metrů dále udělala potřetí, nestačil jsem se divit, jaké výrazy, přirovnání a gesta jsem schopen v praxi použít.

Tak se neznám.

Což o to, ženskou v Mazdě už asi v životě neuvidím, ale sám sebou ohrožovaný budu muset žít dál.

Den poté

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.

Otevřený konec

Jestli mě něco štve, tak otevřený konec. Každý film má nějak dopadnout. Třeba špatně, ale nějak. Ale když na něco koukám skoro dvě hodiny a dozvím se tolik, jako kdybych odešel hned po zápletce, cítím se právem ošizený.

A nepomůže tomu ani skvělá hudba, herecké výkony, výprava, kamera nebo ohromující rozpočet. A domýšlet si, jak to vlastně mohlo dopadnout, to je přece práce scénáristy a ne moje, diváka.

Film totiž není skutečný život.

Protože jenom skutečný život má na otevřený konec právo.

Cíle a píle

Tvrdí se, že každého cíle je možné dosáhnout, pokud člověk opravdu chce. A samozřejmě pro to něco dělá. Výsledek je pak ve většině případů přímo úměrný vynaložené snaze.

Jistě, neplatí to absolutně, protože do hry vstupují i tak nevyzpytatelné faktory, jako smůla, štěstí nebo náhoda. My, co po většinou stojíme na straně vychovávajících (pro což jsme kvalifikování převážně věkem), tyto faktory nemáme rádi a zdůrazňujeme píli. Vychovávaní (předurčeni pro svou roli rovněž většinou menším množstvím absolvovaných narozeninových párty) to neradí slyší.

I když by se mi moc chtělo kompromisně prohlásit, že pravda je někde uprostřed, žel nemohu.

Praxe a obrovský počet nedosažených cílů mi pořád potvrzují, že píle je opravdu rozhodující.

iPhone

Máme doma nový iPhone. To se nechlubím, ani nestydím, pouze konstatuji. Navíc není můj. Nemíním ho hodnotit, hanět ani vynášet do nebe. (Kdyby někoho něco z toho zajímalo, stačí se mrknout na libovoné diskuzní fórum, které je iPhonu věnované).

Ale ať už to je s iPhonem po technické stránce jak chce, jedna věc se musí jeho tvůrcům rozhodně nechat. Marketing a reklamu prostě Steve Jobs a jeho nakousnutí jableční hoši umí minimálně stejně dobře, jako design.

Telefonování a všechno to ostatní je pak už vlastně jenom takový bonus.

Na samotě

Ptal jsem se pána, který už dvacet let bydlí na samotě, jestli se tam bojí. Říkal, že ne. To já bych se asi bál - kdyby se třeba někdo začal v noci dobývat dovnitř.

Říkal tedy, že se mu sice občas stává něco nepříjemného, ale že se to musí hned vyřešit. Většinou divné zvuky nejsou ani strašidla ani zločinci, ale špatně dovřená dvířka na půdu v kombinaci s větrem.

Strach má totiž velké oči.

Stejně je ale lepší bydlet v paneláku - pro lidi, jako jsem já.

Odkládání nepř

Nepříjemné věci se nemají odkládat, jinak se stanou ještě nepříjemnějšími. I když to každý ví, tak to stejně dělá.

Nejsem výjimkou.

Navzdory tomu, že se dostaví obrovská úleva vždy, když takovou nepříjemnost spláchnu.

Zrádce

Zrada je velice vážná věc. Mohlo by se zdát, že jenom pro toho, kdo je zrazený, ale já si myslím, že ještě horší dopad má pro zrádce samotného. Ostatně Jidáš by mohl vyprávět.

A přitom to někdy na zradu vůbec nevypadá. Třeba se pouze (možná ve zlosti) řekla někomu informace - a ten někdo s ní pak začal pracovat po svém. Jenže ty důsledky... Všechno se totiž vykecá. A z mnoha mist pak stopy jasně vedou ke zdroji - zrádci.

Je to drsné pojmenování někoho, kdo to tak třeba vůbec nemyslel a nechtěl.

Ještě štěstí, že Jidáš není jediným zrádcem v Bibli. Kromě něj tam píšou i o Petrovi, a kam ten to až dotáhl...

Své selhání ale řešil jinak, než zmíněný Jidáš.

Půjdu už do školy

Půjdu už do školy,
těším se mámo...

a dál to neznám, i když to mělo ještě asi deset veršů a učili jsme se to všichni v posledním ročníku mateřské školy. Legrace byla, že jsme se všichni opravdu těšili, ačkoliv jsme netušili, na co vlastně.

Každý rok se to opakuje, 1. září září v kalendáři.

Co bych za to dal, kdybych se znovu mohl těšit a netušit, na co vlastně.

Ale jenom já vím...

Prázdniny pomalu končí a nechuť, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem sem měl něco napsat, vyprchala. Dokonce mě už i napadlo, že blog smažu, ale neudělám to.

Neznám totiž lepší způsob, jak se vyrovnat s okolnostmi, které provázejí život každého z nás, než je popsat. A je jedno, jestli to je něčí nesmyslná zášť, pomluva, radost z velkých událostí a nebo čistě obyčejné věci - maličkosti, jako třeba kontakt se zajímavým týpkem v supermarketu.

Samozřejmě, zejména o těch negativních věcech sem nikdy naplno nenapíšu. Jednak to nic nevyřeší a pak taky nejsem až tak padlý na hlavu.

Konkrétní skutečnosti, které jsou v pozadí, jsou důležité vlastně jenom pro mě.

A navíc, je velice uspokojující, když leckdo může tušit, ale jenom já vím ...

Historický den - konec dálnopisů

Rád bych přispěl osobním postřehem k dnešnímu historickému okamžiku - vypnutí poslední dálnopisové ústředny v Českéí republice.

Kdysi jsem se totiž na výrobě českého dálnopisu T-100 ve Zbrojovce Brno podílel! Byla to licence Siemens, a já pracoval na brigádě na ruční úpravě odlitků. To znamená, že jsem měl pilník a opilovával jsem hrany.

Sice bolela ruka, ale na svou dobu celkem slušně platili.

Možná tedy některý z dílů těch posledních funkčních dálnopisů prošel i mýma rukama.

A tím pádem i sláva tohoto stroje tak trošku padá i na moji hlavu.

Ale fakt jenom trošku.

Vláda

Ideálním způsobem vlády je samozřejmě teokracie, ale to by to Hospodinu nesměli kazit lidi. Od dob starého Izraele na poušti se však nikde nepraktikuje, a tak si lidstvo musí najít jiné metody správy věcí veřejných.

Demokracie je složitá a poměrně nefunkční záležitost. Je drahá a všechno v ní trvá déle než by mělo. Nehledě na to, že výsledkem je vždycky kompromis, který neuspokojí nikoho.

Osvícená diktatura je skvělá do doby, než přestane být osvícenou, a to po čase přestane být každá.

No a zůstává už jenom tyranie a anarchie. Obojí nic moc.

Buďme rádi za demokracii.

Jak myčky přicházejí o zákazníky

"Neumíte číst nebo si děláte srandu?" pravil zaměstnanec automyčky, kam pravidelně jezdím už několik let a kde jsem tedy už utratil hodně peněz. Nesnáším, když se mnou někdo takto arogantně mluví i když jsem přejel bez dovolení nějakou čáru, za kterou se může jen na pokyn obsluhy.

Odjel jsem pryč, svoje peníze budu utrácet jinde.

Navíc mi byl při vycouvávání z jejich vrat dopřán nádherný bonus - arogantní pán z obsluhy podklouzl, prašti s sebou na zem a jadrně zaklel.

Nevím, jestli bolestí z pádu na beton nebo z poznání, že právě navždy ztratil zákazníka.

Neuvěřitelné věci

Občas zůstává rozum stát nad tím, co lidi dokáží. Pán z tohoto stříbrného auta takto zaparkoval v křižovatce a odešel do trafiky si koupit noviny. A nebylo to někde v přeplněném centru Prahy, kde by se to snad i dalo pochopit, ale přímo před výjezdem z poloprázdného parkoviště.

No...

Nejhorší hospoda

Rozhodl jsem se vyhlásit takovou malou soutěž o nejhorší hospodu. Zatím vede tahle brněnská pizzerie. Z mládí si pamatuju, že na jejím místě dřív bývala typická "čtyřka". Rozhodně se tam ale nečekalo 54 minut na jídlo.

Mucha

Je to moravsky, ale prostě nemůžu říkat spisovně moucha tvorovi, který mi neustále těžkopádně bzučí kolem hlavy a kterého se už víc jak hodinu bezvýsledně snažím romáznout včerejšími novinami o zeď.

Tahle mucha se za mnou stěhuje z obýváku do koupelny, z koupelny do ložnice a prudí. Zřejmě za to nemůže, ale já přece taky ne. No a představa, že budu spát a ona mi usedne na obličej nebo dokonce vleze do nosu mi obrací žaludek. Kdoví, na čem seděla před tím. To radeji neusnu celou noc, než tohle zažít. A nebo nezažít, ale myslet si to. To je ještě horší.

Plácací zbraně jsou k ničemu, zítra jdu koupt sprej.

Na muchu.

A taky na toho komára, co sedí v rohu a těší se na doušek čerstvé krve. Mojí krve.

Léto prostě vypuklo.

Fotbal, to je hra

Manchester United právě v Moskvě vyhrál finále Ligy mistrů, přestože jsem to přál Petru Čechovi a Chelsia. Tedy spíš Čechovi. Dokonce jsem mu to přál tolik, že jsem při závěrečném penaltovém rozstřelu měl tep snad 180.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Vzhledem k tomu, jak vypadá sestava naší reprezentace pro Mistrovství Evropy (té reprezentace, kterou tak skvělým způsobem řídí všemocný pan Košťál), je doce fajn, že se Petr Čech na nadcházející porážky pomalu připravuje.

Ale snad budu špatným prorokem.

Brýle na čtení

Myslel jsem si poměrně dlouho, že nebudu nikdy potřebovat brýle na blízko. Důvodem bylo to, že od osmi let trpím vadou zvanou myopie (krátkozrakost), a věděl jsem, že paradoxem této vady je zlepšování zraku ke stáří. Ovšem představoval jsem si to jinak.

Je sice pravda, že mně při každoroční kontrole vždy ubude předepsaných dioptrií. Ale ani to nezabránilo pro mě dlouhou dobu naprosto nepochopitelnému jevu - neschopnosti zaostřit na blízká písmenka. Tedy s brýlemi na očích (těmi na dálku). Když je sundám, čtu dobře.

Abych ale rozvláčně nepopisoval symptomy své oční vady, čtu sice bez brýlí dobře, ale ne zase tak dobře, abych nepotřeboval jiné, se kterými čtu ještě líp.

Mám je od tohoto pondělí a jsem s nimi spokojený. Zahájily novou etapu mého života, kdy každým jejich nasazením dávám svému okolí jednoznačný signál:

"Lepší už to nebude".

SMS

Je zajímavé, jak jedna sms může úplně zkazit den. Její autor to při tom zřejmě vůbec nemyslel tak, jak to vyznělo. Prostě jenom napsal to, co považoval za nutné.

Všechno mě přestalo rázem bavit, zajímat, rozbolel mě žaludek a srdce se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Měl jsem spoustu věcí napsat a udělat, ale nemohl jsem se soustředit. Vykonával jsem proto pouze rutinní úkony a přemýšlel nad co nejvhodnější odpovědí.

Nakonec jsem na ni nepřišel. A asi to bylo dobře, možná by udělala víc škody než užitku.

Zkažený den mi sice nikdo nevrátí, ale třeba jsem alespoň svou neodpovědí nezhoršil vnímání majitele čísla, ze kterého jsem tu nepříjemnou sms dostal.

Tak aspoň něco.

Mzda strachu

Jsem rád, že už konečně přišlo jaro a léto. Prostě sluníčko, teplo, světlo - krása. Ale nic není zadarmo, a platí to tady.

V pátek večer, když už jsem se chystal usnout, se najednou v ložnici ozvalo podivné bzučení. Na mouchu moc velké, na můru moc agresivní. Hodně mě znervózňovalalo, ale nechtělo se mi vstávat.

Deset minut jsme vzdoroval, ale pak jsem se vydal na průzkum. Na skříni seděla obrovská vosa.

Možná by přežila, kdybych se vos tolik nebál...

Takto jsem ji vyzbrojen složenými novinami třemi údery umlátil, a pak vyhodil z okna.

Z tempa

Nejhorší je vypadnou z tempa. Přesně to se mi stalo, když jsem přestal pravidelně psát svůj blog. Přišlo to pomalu a nečekaně, až jsem najednou zjistil, že se mi nic psát už ani nechce.

Vypadl jsem z tempa.

Doufám, že se zase rozběhnu.

Sváteční slovo

Pokud vás zajímá, co jsem povídal 4. května na ČT 1, tak můžete kliknout SEM.

Ničení krásy

Když si vyberete kterékoliv slovo a budete si ho pořád opakovat dokola, zjistíte, že je to vlastně nesmyslný shluk písmen. A po chvilce vám začne lézt tak na nervy, že už ho dlouho nebudete chtít slyšet.

Stejné to je, když se tímto způsobem díváte třeba na tváře. A vůbec tím nemyslím pohled do zrcadla, tam se dá zklamání u většiny z nás předpokládat. Zkusil jsem se dnes na ulici zaměřit pouze na detaily tváří, které jsem potkával. Nevnímal jsem celkové vyznění obličejů, ale třeba jen nosy, brady anebo třeba obočí.

Dojem ze sebekrásnějšího obličeje byl při tomto detailním pohledu úplně stejný, jako při neustálém opakování jednoho slova.

Potvrdilo se mi tím, že když člověk opravdu chce, dokáže si znechutit i sebekrásnější věc.

Kde končí svoboda?

Myslím, že někde tam, kde ta moje osobní volnost (třeba napsat si co chci) začíná ohrožovat druhé.

Jo, a taky by svoboda neměla být synonymem pro hloupost, nezodpovědnost, aroganci a vyřizování si účtů se svou neúspěšnou minulostí.

Kde tedy přesně končí svoboda opravdu netuším, ale řekl bych, že ta opravdová má stejný počátek, jako pokora.

Chudák

V koloně aut stojící na křižovatce náhle vystoupil mladý řidič lehce ojetého Audi A4, vrhl se k vedlejší dodávce a začal na muže za jejím volantem příšerně sprostě a hystericky řvát. Pochopil jsem, že ten ho před chvílí nějak omezil v jízdě.

Po půl minutovém řevu, kdy chlapík z dodávky jenom kroutil hlavou, začal frajířek u Audi nepříčetně mlátit pěstmi do jeho kapoty.

Načež dodávka odjela a byl konec.

Ten z Audi byl určitě přesvědčený, že vyhrál.

Něco málo o sportu

Nenávidím aktivní sportování. Ne proto, že by mi byl cizí pohyb, ale protože mi to nejde tak, jako ostatním. Ve fotbale neumím kopnout do míče, na kole dojíždím vždycky daleko vzadu za ostatními a při plavání neumím potopit hlavu natožpak skočit šipku. Jediné, co mi docela jde, je sjezdové lyžování, ale to stejně málokdo vidí, takže o tom můžu jenom vyprávět a stejně mi nikdo moc nevěří.

Jenom zkuste vymazat z hlavy zkušenost, když po další vámi zkažené příhrávce spoluhráči instinnktivně vytušili, že jediná šance na vitězství je hrát tak, jako by vás nebylo. A co spoluhráči, to by člověk ještě překousnul, ale spoluhráčky, to přece nejde.

Je to začarovaný kruh, čím větší odpor mám ke sportu, tím víc se mu vyhýbám, jsem v něm horší, a odpor se zvětšuje.

Dnes jsem ale zapojil rozum a uběhl necelý kilometr, víc to skutečně nešlo.

Přežil jsem a pokud to neodstonám, zkusím to někdy znovu.

Můj příspěvek k diskuzi o umělých potratech

Místopředseda KDU ČSL David Macek tvrdí, že chce rozpoutat celospolečenskou diskuzi o umělých potratech. Jedním dechem ale více méně jasně dodává, že by si představoval přitvrzení současného zákona.

Diskuzi bych bral, ale s přitvrzením nesouhlasím, protože kdo chce, způsob jak potrat provést, si vždycky najde. A to, co odpůrci umělých potratů předvádí v televizi, dělá křesťanským ideálům spíše medvědí službu.

Myslím si, že Církev adventistů má svoje stanovisko k této otázce vyvážené a správné a můžu se pod něj směle podepsat. Uvádím z něj nekolik citátů:

Církev neplní úlohu svědomí jedince, má však nabízet morální poučení...

Některé ženy však mohou být postaveny před mimořádné okolnosti, které vytvářejí závažné zdravotní nebo morální dilema, jako je například ohrožení života těhotné ženy, závažné ohrožení zdraví nebo jasně diagnostikovaná malformace plodu, nebo těhotenství, které je následkem znásilnění nebo pohlavního zneužití. Konečné rozhodnutí o přerušení těhotenství musí učinit těhotná žena po náležitém rozboru situace....

Křesťané uznávají, že jsou předně a hlavně odpovědni Bohu..... Proto musí odmítnout jako omezování osobní svobody každý pokus nutit ženu, aby zůstala těhotná nebo aby těhotenství přerušila.

Koho by to zajímalo, celý text prohlášení najde tady.

I v MHD se dá najít radost

Neměl bych to asi přiznávat, ale patřím mezi tu skupinu lidí, která se bez auta skoro nikam nehne. Ovšem protože i na takové občas dojde, musel jsem dnes odstavit svůj milovaný automobil do servisu, kde mu budou dva dny opravovat klimatizaci a začít cestovat městskou hromadnou dopravou.

Koupil jsem si lístek přes sms a vše fungovalo, jak má. Musím ale říct, že tím moje pozitivní zkušenosti skončily. Cesta, která autem trvá maximálně pět minut, mi autobusem vzala minut čtyřicet, z toho jsem pětadvacet prostál v dešti na zastávkách.

Ani moje druhá dnešní jízda autobusem nedopadla o mnoho líp. Chtěl jsem aspoň využít čas a něco si přečíst, ovšem po třech zastávkách se mi začal zvedat žaludek. A tak jsem se rezignovaně opřel do sedadla, vydnal sluchátka a pustil si (co jiného) - The Arcade Fire - Intervention. A náhle mi bylo dobře.

Rodina II - Šilhal nebo ne?

Malý domeček, ve kterém rodina bydlela, neskýtal příliš mnoho prostoru k zábavě. Většina života se odehrávala v kuchyni, kde se večer sedávalo kolem stolu s petrolejovou lampou s naleštěným cylindrem. Ale ne dlouho, petrolej byl drahý.

Rodinným bavičem byl při těchto večerech obvykle Jindřich, kterého měli rádi všichni, kromě kocoura Ferdy. I když slovo neměl rád je hodně slabé, Ferda Jindřicha nenáviděl. A Jindřich měl ještě jeden hendikep - na rozdíl od svých sourozenců neuměl šilhat, čímž se cítil méněcený.

Proto se jeho výcviku jeden nedělní večer ujal o rok starší Vikin: "Zaostříš na cylindr a začneš k němu naklánět hlavu. Když budeš pořád koukat na světlo, oči ti půjdou k sobě a šilháš. Jasný, brácho?"

Přesně podle bratrových pokynů se tedy pomalu přibližoval k petrolejce, která se však najednou roztříštila. Jindřich strašně zařval a vzápětí zařval i tatínek. Bleskurychle chytil zmateného Jindřicha, ohnul si ho přes koleno, vzal z kredence neustále připravený proutek, a...

Jindřich sice od té doby tvrdil, že tehdy šilhal, ale víc už nikdy nebude, protože se mu nechce. Jenže nikdo to nemohl podtvrdit. Vlastně mohl - Ferda. Ten tehdy seděl přímo za cylindrem, který rozbil, když po Jindřichovi vystartoval v domění, že mu chce ublížit.

Ale Ferda to pro svou nesmiřitelnou nenávist k Jindrovi nikdy neudělal.

Rodina I - Pomoc

Chudí rodiče měli pět dětí - dva kluky - Vikina a Richina a tři děvčata - Andělu, Poldinku a nejmladší Marušku. Bydleli v malém domku na předměstí města kde se pojila dohromady židovská, německá a česká kultura. Začínalo 20. století, svět plánoval, jak se poučí z chyb a jak věda a rozum nedopustí nic špatného.

Tatínek byl kočí a pracoval u židovského zaměstnavatele. Děti proto bez pardonu musely chodit do německých škol. Maminka do práce nechodila, nebylo to tehdy ve zvyku a navíc byla hodně nemocná. Trpěla rakovinou plic, která později metastázovala do dalších orgánů.

Lékaři jí jako lék i utišující prostředek předepsali cigarety. Musela se naučit kouřit až po padesátce. Těsně před smrtí neměla dost sil, proto jí cigarety zapalovala a přidržovala u úst nejmladší, patnáctiletá Maruška.

Dělala to s láskou, věřila, že pomáhá.

Postižení?

Říká se, že každé povolání člověka deformuje. Jako klasický příklad se uvádí učitelky a jejich snaha postupovat stejně jako ve škole i doma v rodině. S žádnou učitelkou doma nežiju, takže to nemůžu potvrdit. Ale jakožto člověk vystudovavší teologii, devět let zaměstnaný jako sborový kazatel a dodnes vlastnící kazatelské pověření, musím říct, že si tohoto jevu všímám i na sobě.

Asi by se na tomto místě teď dobře vyjímalo více či méně vtipné desatero kazatelských nectností (nutkání se ke všemu vyjádřit, mít poslední slovo nebo záliba v nudných, ale o to delších proslovech).

Všechno se mě to týká, ale svůj hlavní problém přesto vidím ještě jinde.

Pedagogičnost, účelnost a potřeba výchovné pointy ve všem, co vytvářím, nedává druhým prostor pro dosnění si příběhu ve vlastní fantazii. Pastorační obavy z toho, že by snad někdo nemusel jít správným směrem k cíli mě nutí jasně označit značkou "zákaz vjezdu" všechny případné slepé uličky, které vidím. Jakoby druzí byli slepí...

Dobře vím, že vše výchovné nutně nemusí vychovávat, vše povzbudivé povzbuzovat a vše pravdivé v pravdě utvrzovat.

Přesto však z čisté hravosti bez jasného "vzdělávání" pociťuji pokaždé výčitky svědomí.

Velikonoční sbírka ADRA

Spam

Zjistil jsem, že spam je všudypřítomný, a že se začíná objevovat i na blogspotu. Nechápu to, nesouhlasím s tím, ale to je to jediné, co s tím můžu udělat. Kromě zrušení diskuzí.

Den blbec podruhé

Nedá mi to, abych se nevrátil k nedávnému (soutěžnímu) tématu. Navzdory tomu, co jsem napsal, a za čím stále stojím, je pravda, že takové dny opravdu existují. A že shoda několika maličkostí může opravdu poznamenat hodně vělký časový úsek.

Jako třeba dneska - zapomenuté klíče od auta, ztracený klíč od skladu, nefungující počítač, věci na jiném místě, než mají být, nepředvídatelná kolona aut... Negativní emoce jenom bují.

Jenže pak se najde klíč, počítač se restartuje, věci najdou, kolona rozjede a den blbec je pryč.

A když ne hned, tak dřív nebo později určitě.

Globální oteplování ... ?

Nevěřím tomu, že za globální oteplování může člověk. Pokud si myslíte totéž nebo se alespoň nebráníte jiným názorům, než těm populárním, mrkněte se třeba sem.

Třinec

Když jsem byl malý, takto nějak jsem si představoval vstup do podsvětí. Nestihl jsem sice ten správný čas, kdy z komínů šlehá několikametrový plamen, ale i tak Třinecké železárny mají neopakovatelné romantické kouzlo.

Trh

Navštívit trh v polské části Těšína - to se musí zažít na vlastní kůži. No uznejte sami, tolik vytříbeného vkusu, kvality a úrovně na tak malé ploše!



A taky jsem tam našel něco opravdu neuvěřitelného pro všechny čtenářky. Nechápu, proč hoši ještě neprorazili na světová mola a ani proč se na tato místa nejezdí inspirovat reklamní designéři.

Den blbec

Je to tak lákavé téma, že jsem se těšil, jak se to bude psát samo: Ráno vstanu špatnou nohou, pak mi ujede autobus, chytne mě revizor ....

Jenže je to blbost. Den blbec neexistuje. Každý den stojí za to prožívat, nenadávat mu a vážit si ho. Nejen každý den, ale každou hodinu i minutu.

Není to z mé hlavy.

Řekli mi to ti, kteří o tom ví mnohem víc.

Protože jsou už na konci.

Bytí a nebytí

Téma bytí a nebytí zní strašně osudově a zásadně. Řešil ho již Hamlet. Mimochodem, bylo by zajímavé, kdo z nás kromě jeho typické otázky vůbec ví, o čem tento Shakespearův kousek je?

Přesvědčit nás o tom, že právě oni mají v rukou naše bytí se nás snaží třeba politici. Jenomže, čím víc je známe, tím míň jim to věříme. Ale nejsou v tom sami.

Inflace silných slov a zásadních okamžiků kolem nás vše čím dál tím víc znehodnocuje. Nikdo se nám proto nemůže divit, že jako osudové už nechápeme téměř nic.

Žel ani to, co osudové skutečně je.

I když, co my víme, jestli se nám to třeba taky jenom nezdá.

Výprodej

Když navštívím výprodej knih, které leží v Levných knihách na paletách, připadám si jako na hřbitově myšlenek.

Když se snažím něco sdělit, činím to s vědomím, že všechno už tady bylo, jen to bylo řečeno líp a výstižněji.

Když ale nosím značkové zboží nakoupené ve výprodeji, získal jsem kvalitu za cenu, kterou unesu.

Výprodej totiž nemusí být proto nutně negativním jevem. Často je jedinou cestou, jak se k hodnotám dostanou ti, kteří by jinak tu šanci nikdy nedostali.

Každý se prý dá koupit.

Svědomí by se ale nemělo vyprodávat pod cenou.

Vina

"Já za to nemůžu," je nejčastější vyslovená nebo jen myšlená věta pokaždé, když se kdekoliv řeší, že někdo něco neudělal, nezařídil, nestihl, nevyřídil a kdoví co ještě. A zatímco jedni se jí ohánějí čím dál tím urputněji, druzí se o to usilovněji snaží viníka zjistit.

Ti první většinou mají pocit, že něco opravdu způsobili, ti druzí zase za frázemi o nutnosti zjistit pravdu skrývají svou touhu po krvi. A nebo jen škodolibou radost z toho, že "v tom nejedou".

Nejde o spravedlnost, jde o vědomí sebehodnoty, které přiznáním vlastní viny trpí, zato poukázáním na vinu druhého bytní.

Pokud se ovšem z přiznávání viny neudělá životní postoj k vyrážení zbraní z rukou všem spravedlivým.

Ač původně symptomem nemoci morálky, stala se skvělým nástrojem jejího mrzačení.

Činčila

Když jsem si to slovo zadal do Googlu, zjistil jsem, že je to jakýsi sametově vyhlížející vyskakující hlodavec z Jižní Ameriky. V rámci přípravy jsem přemýšlel i nad tím, že bych navštívil nějakou jeho chovatelku. Zkusil jsem si představit, že bych zazvonil a řekl: "...

Raději jsem toho nechal.

Některá zvířátka prostě nemůžou být rodu mužského. Činčila určitě ne, ani kočka. Jenom si zkuste říct činčil nebo kočk.

Určitě to bude mít i takovou povahu. Přítulné, mazlivé, něžné na jemných tlapičkách - ale s ostrými zuby a drápky.

Vsadím deset ku jedné, že tohle téma nevymyslel žádný chlap.

Kalírna

V dílně, kde bylo asi 50 stupňů tepla, stála řada pecí s roztavenou kyanidovu lázní. Vedle každé pak železná nádoba s vroucím roztokem ledku a nakonec studená vodní lázeň. U pecí byly naskládány asi metr vysoké trojnožky, na které se musely narovnat ložiskové kroužky (průměr 20 - 50 cm) a nechat prohřát sálavým teplem. Pak se vložily do kyanidové lázně, kde se někdolik hodin žhavily (myslím, že asi na 800 stupňů). Pak se asi na 150 stupňů ochladily ve vroucím ledku a nakonec ve studené vodě. Ložiskové kroužky tím získaly patřičnou tvrdost a byly zároveň obohaceny o další chemikálie, které potřebovaly.

Člověku, který to všechno dělal, se říkalo kalič. Tomu, který to připravoval, pomocník kaliče a dílně kalírna. Kaliči se na té dílně dožívali průměrně 55 let. Umírali buďto na otravu způsobenou kyanidovými výpary nebo na následky popálenin. (Paradoxně 150 stupňů horký ledek byl horší než žhavá kyanidová lázeň, protože navíc leptal pokožku.)

I když slovo kalič dostalo v současnosti výrazný (a zdánlivě příjemnější) posun, dopady na život, je-li kaleno opravdu naplno, se zase až tak neliší.

Ne vším byl jsem rád

Udělal jsem si malou inventuru všech prací, které jsem v životě dělal (buďto jako zaměstnání nebo brigádu) dřív, než jsem začal pracovat v AWR.

Tak kdyby to někoho zajímalo:

Natěrač zábradlí
Páječ drátů
Pomocník kaliče
Pracovník ruční úpravy odlitků
Obsluha chmelové česačky
Pomocná síla na jatkách
Pomocný dělník na stavbě
Pomocná síla při výrobě játrových salámů a paštik
Obráběč kovů
Statista v divadle
Vojín
Skladový účetní
Zásobovač
Kazatel

Cesty sdělení

Občas se mi stane, že chci něco sdělit, ale nemůžu. Neexistují k tomu totiž vhodná slova. Dalo by se to možná obejít poezií, ale i ta je kvůli slovům ještě poměrně konkrétní. Chtělo by to tedy spíš namalovat obraz nebo složit hudbu.

Hudba i obraz, zejména je-li abstraktní, má proti psanému slovu i další výhodu. Ani případná potrefená husa autorovi nic z toho nemůže omlátit o hlavu.

Přestože neumím malovat ani skládat hudbu, našel jsem řešení i pro tuto situaci. Je prakticky jedno o čem píšu, rozhodující je, že si u toho myslím to, co se mi chce.

A případní čtenáři si to mohou domýšlet stejně, jako u abstraktního obrazu nebu hudební skladby.

Umcajtyky

První vzpomínka mého života je, že sedím v kočárku, babička mě tlačí po dlážděné ulici a já říkám: "Umcajtyky, umcajtyky." Netuším, proč jsem se vyjadřoval zrovna takto, a ne třeba inteligentnějším: "Brm, brm, brm."

Taky bych byl raději, kdybych si pamatoval, jak podávám starší dámě kytičku nebo odzbrojujícím úsměvěm zaháním smutek čerstvého vdovce. Prostě něco filmového, ušlechtilého a ne takovou kravinu.

Co už s pamětí, která je podobných nesmyslů plná, a kde nic vznešeného není?

Nahradit ji fantazií.

Pravda

Možná za to může volba prezidenta, či spíš tanečky, které kolem ní politici, novináři a nejrůznější aktivisti provádějí. A nebo, a to je pravděpodobnější, je všechno tohle trapné dohadování symptomem doby, který se v politice projevuje nejmarkantněji.

Žádný argument, který by třeba z nebe na zem spadl jako krystalicky čistý a objektivní fakt, nedokáže nic změnit.

Kdo jednou dostal nálepku, musí ji mít celý život, kdyby se na hlavu stavěl.

Diskuze?

A k čemu, prosím vás?

Reflexe

Podíval jsem se na záznam sobotního křtu knihy rozhovorů "Portréty - osobnosti za mikrofonem", kde jsem musel veřejně vystupovat. No a co jsem při pohledu na sebe uviděl?

Bimbám se, přešlapuju, hrbím a nedokončuju věty.

A lepší to už nebude.

PR

Štvou mě diskuze. Ne ty tváří v tvář, ale ty internetové pod články. Ne na mém blogu, tady jich moc není, ale pod články velkých serverů.

Nemám potřebu se nějak morálně pohoršovat, na to jsou jiní. Spíš by mě zajímalo, jestli někdo netuší, kdo ty kýbly nenávisti, pomluv a špíny píše. Protože podepsané to není, a když, tak jenom předzdívkou nebo falešným jménem. A tak přemýšlím, jak takový týpek vypadá.

Rozhodně nebude šťastný, určitě má pocit, že mu celý život všichni jenom křivdili. Asi moc nepracuje, protože jinak by svoje bláboly neměl čas sepisovat. No a jestli už někam chodí do zaměstnání, tak je stejně přesvědčený, že by si zasloužil lepší flek a hlavně víc peněz.

Ale mám i jinou teorii. Je to profesionál. Dobře placený, který si třeba myslí něco úplně jiného, než co píše. Ale proč potom píše? Protože jeho výlevy (včetně dobře rozmístěných pravopisných chyb) jsou součástí velkého PR plánu (nejspíš politického). No a cílem je získat hlasy a sympatie těch, co jsou popsáni v předcházejícím odstavci. Je jich dost a bude to velký voličský potenciál.

Těch zapšklých neúspěšných je mi líto.

Z těch druhých je mi na zvracení.

Řešení

Měl jsem dnes špatný den. Tak špatný, že když jsem si chtěl nasypat kávu do hrnku, skončila celá na stole vedle něho. A to bylo to nejmenší, nikomu to aspoň neublížilo. Jiné moje dnešní nepovedené úkony již ano.

Nejde ani tak o to, co se stalo, jako co s tím dál. Samozřejmě, když někdo věci pokazí, měl by je dát do pořádku. Ale to nejde, protože s tím, komu jsem dnes něco provedl, se zřejmě už nikdy nepotkám. A nejen to, ani netuším, kdo to vlastně je.

Jako křesťan samozřejmě znám postup i pro tuhle situaci. Modlit se, aby to Pán Bůh vzal do rukou. Ale tady mám problém. Modlitba, aby Pán Bůh vedl okolnosti k nápravě, je velmi nebezpečná. Co kdyby totiž byla vyslyšena tak, že by věci nenapravil Pán Bůh, ale měl bych je napravovat sám? To je totiž, přiznám se, přesně to, co nechci.

Jenže vím, že když se nic nestane, tak mě budou trápit výčitky svědomí a trochu i obavy z následků, jaké by to mohlo mít. A k tomu si nebudu sám sebe vážit.

Samozřejmě, mám ideální řešení:
1) Budu se modlit za to, aby Pán Bůh vedl okolnosti k nápravě.
2) On nic neudělá.
3) Já nebudu muset nic napravovat, a přitom jsem pro to udělal všechno, dokonce jsem to Pánu Bohu svěřil.
4) Výsledkem bude svědomí v klidu, já v pohodě - a odpovědnost ponese Pán Bůh.

Něco mi ale pořád říká, že než tohle, tak je lepší se raději nemodlit vůbec.

Návraty

Při srovnání těch starých časů s těmi současnými začíná být skoro jisté, že ty současné jsou mnohem horší. Tenkrát bylo totiž všechno tak nějak větší, lepší, opravdovější. Člověk měl prostě štěstí, že byl mladý tenkrát, a ne teď.

Taky jsme byli údajně drzí, ale tak nějak jinak, protože ta naše domělá drzost měla smysl. Byl to protest, nebyla to drzost pro drzost, jako to vidíme dneska.

Taky jsme poslouchali nahlas bigbít, ale ten měl hodnotu. Dnešní muzika - to už tady všechno bylo. A navíc jsou ti současní mladí hluší, protože tak moc nám to zase tenkrát neřvalo.

Vrátit se do starých časů prý znamená omládnout. Nikoliv fyzicky, ale psychicky.

I když, nejsem si tím zase tak úplmě jistý.

Přiznání

Docela rád si zařvu. Ne na někoho, jenom tak. Uvolní to a odreaguje. Jenomže mám problém. Nemám kde bych si zařval. Panelák ani kancelář nejsou vhodnými místy.

Kvůli lidem, samozřejmě.

Řvu si proto sám pro sebe v autě.

Nitro

Potkávám lidi a strašně by mě zajímalo, co si doopravdy myslí. Nevěřím totiž tomu, že je to vždycky shodné s tím, co říkají nebo jak se tváří. Dlouho jsem si sice myslel, že lidi jsou ve skutečnosti mnohem lepší, než vypadají, ale čas a životní zkušenosti mě přesvědčují o opaku. Nesu to těžce.

Nemám rád tlusté psychologické knihy, které tvrdí, že podle pohybu dlaní, náklonu těla a dalších neverbálních projevů lze skutečné myšlenky velice dobře identifikovat. Každého psychologa (ať už toho s diplomem nebo samouka, co aspoň dvě podobné knihy v životě přečetl), který si myslí, že to umí, si proto podezřívavě měřím.

Jestli je šarlatán, dobře mu tak. A jestli má pravdu, musím ho za šarlatána prohlašovat, aby mu nikdo neuvěřil to, co vyčetl z mých pohybů a gest.

Důvod je jednoduchý. Čas a životní zkušenosti ukazují, že ani já nejsem výjimka, pokud jde realitu skrytou pod povrchem hezkých slov.

Nesu to těžce.

Ježíš

"Ježíš!" To vyjekl pán, který rovnal na pás před pokladnou v supermarketu zboží, a překotila se mu láhev piva.

"Kdybych byl Ježíš, tak bych tady neseděl," bleskurychle zareagoval pan pokladní.

Stál jsem opodál, a s panem pokladním jsem souhlasil. Ježíš patří do nebe, v nejhorším do kostela, rozhodně ne do supermarketu.

S odstupem času si tím ale zase až tak jistý nejsem.

Pochybnosti

Pochybnosti na mě doléhají v nejméně vhodnou dobu. Většinou těsně před závěrem toho, na čem dlouhodobně pracuji, jsem přesvědčen, že:

1) Začal jsem špatně
2) Pokračoval jsem špatně
3) Dokončuju to špatně
4) Na kompletní předělání už není ani prostor, ani síly a ani nápady

Je to čas, kdy začínám zoufale telefonovat kamarádům, které většinou moje problémy vůbec nezajímají, a sáhodlouze jim vysvětluji svou zoufalou situaci. Samozřejmě, že je vybízím k upřímnosti a otevřenosti, ale ve skutečnosti čekám povzbuzení, protože kritika by mě dorazila.

Proč tak nesnáším kuchařky, které haní svoje jídlo, jenom proto, aby je stolovníci chválili, když sám dělám totéž?

Narazit do zdi

Narazit do zdi bolí. Vím to, protože se mi fyzicky stalo asi před dvěma roky, když jsem si na jedné setmělé chodbě myslel, že když zahnu doleva, budou tam otevřené dveře. Byl jsem si naprosto jistý, a pak už mně jenom tekla krev z nosu, šmátral jsem po zemi po rozbitých brýlích a chrlil ze sebe všechna neslušná slova, která jsem se za celý život stihl naučit.

Narazit do zdi je prý taky zážitek maratonců, kteří běží, běží, běží, až najednou zjistí, že to nejde. Nevím, maraton jsem nikdy neběžel, ale jestli to bolí stejně, jako můj nos tehdy, vím, že to nebudu ani nikdy zkoušet. Úplně mi stačí vzpomínka.

A pak taky srovnatelná duševní muka, když podobnou zkušenost prožívám jakmile se zadrhne psaní něčeho, co už mělo být hotovo nejpozději včera.

Dostali mě

Hudbu mám rád, ale někdy mám rád i klid. Bude to věkem. A taky se už tak snadno nenadchnu pro nějakou skupinu, zpěváka a vlastně ani styl. V podstatě si vystačím s nadšením z mládí, které reprezentují Pink Floyd, Vlasta Redl a málo známé brněnské folk-rockové a rockové skupiny přelomu osmdesátých a devadesátých let.

A pak mě najednou dostala muzika, kterou jsem do sobotního večera vůbec neznal:

Stádo

Stačí třeba, aby někdo z finančních expertů někde prohlásil, že se domnívá, že signály k růstu trhu nejsou takové, jaké si myslel ještě před měsícem. A je-li to člověk jména dostatečně věhlasného, všichni okamžitě začnou prodávat akcie. A prodávají do té doby, než jiný expert někde jinde utrousí, že budoucnost vidí optimisticky. Mávnutím proutku začnou investoři okamžitě nakupovat jako o závod.

Všechny poučky o obchodování s akciemi přitom říkají, že by člověk měl jednat spíše jinak, než ostatní, nepanikařit a neplašit se. Trh při dostatečné trpělivosti vrátí, co vzal. Ovšem nic platno, trh (rozumějme, jsou to lidé) se chová jako stádo.

I když chápu, že všechno je mnohem složitější a že existují i krátkodobí spekulanti, připadne mi to divné. Přitom poučky o obchodování mají pravdu a skoro všichni, kteří se jimi řídili, zbohatli.

Zřejmě to bude tím, že pravda ve vášni emocí vypadá vždycky tak nějak nepravděpodobně. A že až ji skutečně poznáme, často už nám zbývají jenom oči pro pláč.

A zdaleka to neplatí jenom o akciových trzích.

O politice

Momentálně se v kuse nervuju nad tím, kdo bude prezidentem a trnu nad výsledky volebních preferencí mé oblíbené strany (a to i přesto, že jsem o ní ztratil veškeré iluze!).

Pořád si při tom říkám, že až se vykašlu na politiku (českou), přestanu číst noviny, poslouchat komentáře, sledovat zprávy, rozčilovat se u demagogických výlevů politiků v diskuzích, tak mně bude líp. Protože mi bude konečně jedno, kdo zrovna vládne a i to, že někteří moji blízcí (zcela nepochopitelně) mají jiné volební priority než já a nebo - co hůř - je jim to úplně jedno a ani nechodí volit!

Jak to mám udělat?

P.S.
Kvalitní radu, která zabere, štědře odměním (fotografiemi Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka).

PF 2008

Ta nejjednodušší věc na světě je něco krásného zlikvidovat. Drtivá většina těchto věcí pak už nikdy nejde vrátit zpět do starých kolejí.

Proto ať v roce 2008 toho zlikvidujeme co nejméně.

Vánoční

Vánoce nejsou, co bývaly. Vlastně nic už není jako to bývalo, tak proč ne vánoce. Sice tuhle v Tescu pouštěli příšernou vánoční písničku Ivety Bartošové, ovšem to byl jen takový závan nostalgie. Jinak nic.

A pak mě taky štvou faráři, když někde mluví nebo píší o vánocích. Sentimentální bych ještě bral, nakonec - lidi to tak chtějí. K nevydržení jsou rádobyvtipní a ironičtí, co semelou konzum se Santa Klausem a krizi morálních hodnot se spoustou cizích slov a myslí si, že to někoho zajímá. Nebo, hůř. Poznali, že to nikoho nezajímá a mají to za důkaz něčeho pozitivního o sobě samých.

Nebo je to ještě jinak, a pak nevím.

Kapr mně už taky přestal chutnat.

Vedlejší efekt

Když jsem včera psal o tom, jak jsem nesmyslně narazil do stojícího náklaďáku, tak jsem netušil, jaké to bude mít následky. Už několik měsíců mi totižna autě svítilo levé světlo víc, než pravé. A pořád se to zhoršovalo. Už na mě dokonce blikala protijedoucí auta, ať zhasnu dálková světla.

Tak to už je minulostí. Včerejší náraz závadu opravil. 

Kdyby to ale měla být nová standardní metoda servisu, tak doufám, že na autě nikdy nevznikne nějaká vážná závada.

On vůbec nejel!

Jel jsem ráno k zubařce. Jel jsem autem, protože moje paní doktorka má ordinaci za Prahou, kam se nedá pořádně jinak dostat. Nechtělo se mi tam, kdo by se taky těšil k zubaři. A moje nechtění umocňovala několikakilometrová kolona, ve které jsem dlouhé minuty popojížděl.

Najednou mi zazvonil mobil, respektive upomínka na to, že nemám na zubařku zapomenout. Jako bych to nevěděl. Musel jsem ho vypnout, protože mě to jeho zvonění a drnčení naštvávalo jetě víc, než jsem byl naštvaný doposud.

No, a jak jsem mobil vytahoval z pouzdra, najednou přede mnou zabrzdil obrovský kamion. Žel, zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil vypnout to protivné vyzvánění a vůbec se nevěnoval řízení.

Je to strašný pocit, když víte, že nedobrzdíte a pak skutečně nedobrzdíte. Myslím, že je to ještě horší pocit, než ten, který mě přepadá v zubařské čekárně.

Chybělo tak deset centimetrů. Kdyby tam bývaly byly, neozvala by se rána a nevyboulila by se mi přední kapota asi o deset centimetrů vzhůru.

A hlavně bych o pár minut později neslyšel kolegyni mé paní doktorky, která jela v autě za mnou, vyprávět úsměvnou historku o podivínovi, který se najednou v koloně rozjel a narazil do stojícího nákladáku.

Píšu blog

Nikdy jsem neměl problém každý večer sednout nebo lehnout k notebooku a napsat pár více či méně smysluplných řádek na blog. A taky jsem se tím snažil oslňovat. Když se mě třeba někdo zeptal, jak to stihám, vyhodnotil jsem to jako příležitost společensky zazářit a nonšalantně jsem podotkl: "Ale to přece není problém, to umí skoro každý."

Poslední dva až tři měsíce to problém je. V mém okolí se vyrojilo hodně dobrých a stále se lepšících blogů (viz odkazy "Blogy kamarádů"), ovšem já ztratil dech. Naplno mi to došlo, když jsem nedávno někde jen tak prohodil, že svůj blog trochu flákám. Ovšem na místo očekáváné věty ve smyslu, že to není tak strašné, hlavně že píšu kvalitně, se mi dostalo pouze lakonické odpovědi: "Jo."

Takže bych to měl vysvětlit. Když dám stranou svou lenost, tak pravidelně nepíšu proto, že píšu. Ne blog, ale scénář pro chystaný magazín. A nejde mi to tak, jak bych chtěl. Vytvořil jsem už čtvrtou verzi, zřejmě ale nikoliv poslední. A na to nejsem zvyklý.

A pak taky nejsem zvyklý sem psát příliš osobně, ale spíš v obrazech. To proto, abych konkrétní fakta znal jenom já a všichni ostatní si mohli jen domýšlet.

A teď jsem to porušil.

Konečně píšu blog.

Nechtění

Jedním z nejstrašnějších pocitů, které můžu v životě zažívat, je bezmoc. Když vím, že něco je možné, že je to správné, a že jediným důvodem, proč se tak nestane, je to, že někdo nechce. Ne, že by nemohl, prostě nechce, a to bez ohledu na následky.

Nikdy jsem to nepředpokládal. Nepřipouštěl jsem si, že jde nechtít jen tak, bez důvodu.

Nesouhlasím s vládou strachu a tvrdé ruky, jsem pro konsenzus, dohodu a pozitivní motivaci.

Bezmocný tváří v tvář nechtění jsem ale nucen po drsných metodách sáhnout, byť s vědomím, že přinesou jen krátkodobé výsledky a za hodně vysokou cenu.

V nejhorším případě bude dokonce cena likvidační a výsledky nulové.

O začátcích

Začátky jsou těžké. O tom nikdo nepochybuje. Sice možná ještě složitější je důstojně skončit, ale to v okamžiku začátků ještě nikoho netrápí.

Nezaujme-li totiž začátek, nastoupí-li postavy v dramatu tak nějak rozpačitě nebo neohrabaně, drama samotné pak málokdo dočte.

S jedním začátkem se trápím už několik měsíců. Sepsal jsem aspoň pět verzí, ale žádná mě nechytla za srdce. Zvolit nadsázku, humor, alegorii, intelektuální nadřazenost nebo šedivou serióznost? Šokovat, pohladit, polekat nebo povzbudit? Být hravý nebo vážný?

A nejhorší na tom je, že špatnou cestu poznám až tehdy, když dorazím na její konec.

Král

Tuhle neděli jsem sám sebe ujistil, že patřím mezi experty na komunikátory s operačním systémem Windows Mobile, a že jsem tudíž povolán dávat v této oblasti poučení méně vzdělaným.

Přihlásil jsem se proto do webové diskuzní skupiny a na relativně jednoduchý dotaz jednoho začátečníka napsal návod k řešení. Okamžitě se do mě sice pustil jeden z místních expertů s tím, že nemám pravdu, že vše je jinak. Mýlil se, což mi za chvíli potvrdil i začátečník - můj návod mu pomohl. Narostla mi křídla.

Nad dalším dotazem, který do fóra přišel, jsem již zdaleka tolik nerozvažoval, ale s nadhledem odborníka bleskurychle sepsal další radu. Ne sice úplně špatnou, ale takovou, která nemohla pomoci, protože jsem ve své suverenitě nevzal do úvahy všechny okolnosti. Na pravou míru vše musel uvést další místní expert.

Nevzdám to, radit budu dál, ale opatrně.

Jednooký si totiž musí být dobře vědomý, že králem pouze mezi slepými.

Umělec

Správný umělec by měl mít dlouhé vlasy, nedbalé oblečení a jiskru v oku (pokud není právě v depresi nebo v tvůrčí krizi, protože obojí k němu rovněž nerozlučně patří).

Ale hlavně musí tvořit - psát, malovat, skládat hudbu, recitovat, hrát, sochat, tančit, zpívat, filmovat, preludovat, případně fotografovat nebo kamerovat.

Být slavný a bohatý je pak ne nezanadbatelný bonus,

který se však nezřídka dostaví až po umělcově smrti.

Gender

Malý chlapeček fascinovaně pozoroval televizor vystavený na polici supermarketu a nevnímal okolí. Nesledoval v něm ale pohádky. Jeho malá, ani ne čtyřletá duše, se nechávala unášet krásou techniky.

Holčičky v jeho věku tohle nikdy nepochopí.

Ani když vyrostou.

0:2

Po čtrnácti letech Slávia konečně vyhrála na Letné derby. Mám radost, i když v podstatě o nic nejde, a jak říkávala moje babička: "Chleba lacinější nebude".

Vidím to tak, že dokud se na Letnou nevrátí kázeň, vedení bude schvalovat hulvátství, sprostotu a aroganci, tak to lepší nebude.

Jako slávista bych byl ale rád, kdyby na to nepřišli ještě dlouho.

Kromě toho že prohrávají, jsou totiž arogantní takyhvězdy docela zábavné . Tím víc, že si to samy ani neuvědomují.

Důvěra

Důvěřovat lidem je problematické a dost často se to nevyplatí. Protože jsou to lidi a u nich jeden nikdy neví. A nebo ví a proto raději nedůvěřuje. Důvěřoval totiž jen dokud nevěděl.

Paradoxně k tomu však pociťuju velkou frustraci, když cítím nedůvěru vůči své osobě. Jako kdybych někoho už zklamal. ..

Samozřejmě, že jsem zklamal.

Jenže to umím zdůvodnit tak, aby každý mohl pochopit, že to jinak nešlo.

Tím spíš je mi divné, že mi pořád důvěřuje samotný Pán Bůh.

Abstrakce

Stejně si myslím, že to mám těžší než malíři nebo skladatelé, protože se mi špatně zachází s pocity. Slova a věty v próze jsou totiž příliš konkrétní a neumožňují pouhé abstraktní vyjádření nálady či pocitu.

V zajetí faktů, stylistiky, logiky, vtipu a pointy se abstrakce buduje obtížně. A ani kdyby fakta chyběla, stylistika se dala stranou, logika zapomněla, vtip nepoužíval a o pointu nešlo, stejně by nevznikla abstrakce, ale blábol.

Mám to těžší, ale na druhou stranu mě naplňuje hrdostí, že próza je jediným uměním, které umí vyvolat abstraktní náladu či pocit výhradně prostřednictvím realisticky líčených skutečností.

Omezené možnosti totiž bývají nejsilnější zbraní.

Když se umí naplno a správně využívat.

Nedokonalost

Na výživu odborník
nebyl žádný Švejk.
Napsal stravy zákoník,
chyběl mu však stejk.

Předsudek

Na ulici posadil se na chodník,
a důstojnost vzala mu v tu chvíli roha.
Přitom nebyl vágus ani podvodník.
Jenom začala ho bolet pravá noha.

Prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu a dovolená nepočká. A protože pravděpodobně nebudu mít během měsíce srpna příliš často přístup k internetu, budu pokračovat v psaní blogu zase až počátkem září.
Neznamená to sice, že v srpnu nenapíšu vůbec nic, ale moc toho zřejmě nebude.

A protože mně po téměř dvou letech existence blogu připadá, že by to chtělo nějakou změnu, tak v září určitě nějaká nastane. Nevím sice ještě jaká, ale pravděpodobně nebude jenom kosmetická.

Zvětšenina

Poprvé jsem ji uviděl a už jsem na ni nikdy nezapomněl. Tak hluboce mě zasáhla přesto, že jsem ji vlastně nikdy úplně nepochopil. Ale to nevadí, některé věci je mnohem lepší vnímat a prožívat, než chápat.

Nevídám ji často. To proto, aby mi zůstala vzácnou a nezevšedněla.

A od dnešního dne se na ni budu dívat zase jiným pohledem, o něco víc nostalgickým, protože právě odešel její tvůrce - Michelangelo Antonioni.

Díky.

Nákupní centra

Významní intelektuálové nákupní centra odsuzují jako chrámy konzumu. Já ne. Naopak, mám je rád. A to nejen pragmaticky rád, protože v nich jako zákazník většinou ušetřím a nebo si to alespoň myslím. Mám je rád skutečně.

Nemají sice vůni vesnických obchůdků se smíšeným zbožím a rodinnou atmosférou, ale nabízejí mnohem víc - příběhy. Každý nákup přinese alespoň jeden. Namátkou: srážka vozíků, z nešikovnosti pramenící neschopnost dostat nakoupené zboží do zdarma nabízené tašky, přečerpaná platební karta u pokladny, zásah ochranky proti zloději - a mohl bych pokračovat dál a dál.

Příběhy ale v nákupním centru zdaleka nekončí. Každý má svou předehru a dohru někde v čase a prostoru, kam sice fyzicky neodhlédnu, ale můžu se tam vydat na vlnách fantazie.

Kdyby nákupní centra stála v časech Shakespeara, Hamlet by určitě vypadal jinak.

Střídmost

..

Tři tečky by už téma neuneslo.

Kompromis tajného rebela

Vyrůstal jsem v době, které se říkalo reálný socialismus. A babička mi tehdy coby dítěti říkávala pokaždé, co jsem vyslechl nějaký rodinný komentář politické situace: "Ne abys někde mluvil, co se povídalo doma, nedostal by ses na školu." Poslechl jsem, ale už tenkrát mě to štvalo. A to jsem ještě ani nevěděl, že se tomu říká autocenzura.

Autocenzura mě štve pořád. A štve mě přesto, že si ji teď už ordinuju sám, protože:
- co by na to řekly děti
- co by na to řekli příbuzní
- co by na to řekli lidi
kdybych pro změnu já řekl, či v horším případě napsal, věci bez obalu, tak jak je cítím, vidím a vnímám.

Samozřejmě, i jinotaje, paralely a náznaky jsou elegantní, navíc tříbí myšlení moje i druhých. Nepochopí je sice skoro nikdo, ale šanci má.

Jistě, jsou vynuceny obavami, ale je to pořád lepší, než úplně mlčet.

Studenáááá!!!!

Neteče nám teplá voda. Může za to každoroční odstávka kvůli údajnému čištění trubek.

Ráno jsem se proto sprchoval ve studené vodě a každému, kdo tvrdí, že to je nejlepší start do nového dne, bych tímto rád vzkázal:

Nezbláznili jste se náhodou?

ZOO

Do ZOO se chodí nejdřív s rodiči, pak na rande, chvíli na to s dětmi a nakonec s vnoučaty. Navzdory tomu, že se tam vlastně vůbec nic nemění a měla by stačit jen jedna návětěva za život.

V každé ZOO sloni jenom stojí a koukají, opice skáčou a lední medvědi chodí sem a tam jako kyvadla. V každé ZOO je jídlo ve stáncích nechutné (v pražské ZOO zejména ve stánku u Afrického pavilonu), tatínci jsou ufotografovaní a ufilmovaní a maminky vyčerpané z hlídání neustále se ztrácejících potomků.

Navíc každý stejně chtěl vidět nějaké zvíře, které buďto nenašel nebo spalo či mělo zavřený pavilon, takže odchází domů i tak trochu naštvaný. (Jen páry v nejvyšším stádiu zamilovanosti ne, ale ty sem nechodí kvůli zvířatům).

Přesto a anebo právě proto patří ZOO k životu stejně jako mobily nebo internet.

Soud historie

Někdy je příliš pozdě vlastně dost brzo. Jindy je to naopak. A co v tu danou chvíli vůbec nikdo netuší, říká se, že rozsoudí až historie. Ale i ta si může dát načas tak dlouho, že se vlastně pravdy na tomto světě nedobereme. Až naši potomci, a při smůle třeba až praprapotomci.

Jenže i oni bez záruky, protože historický soud je subjektivně ovlivněný našim přístupem k historii jako takové, předpojatostí a kvalitou pramenů.

A možná je to všechno ještě složitější a komplikovanější.

Proto jsem rád, že Pán Bůh je i nad historickým soudem.

Jinak

Potřeboval bych, aby měl den 48 hodin, abych netrpěl únavou , nemusel spát a taky nemusel vykonávat žádné domácí práce. Je to proto, že nás honí termíny odevzdání magazínů pro Hope Channel, chceme je udělat dobře a to samozřejmě přináší tušené i netušené komplikace.

Můj blog sice není koncipován jako klasický blog, spíš se tady snažím o fejetony a zobecněné postřehy.

Ale není to Médo-Perský zákon, proto tyhle řádky trochu jinak.

Někdy je to potřeba a tak uvidím, jak dál.

O buřtech

Buřty nikdy nekupuju a ani nejím. A už vůbec je nekupuju, když jsou prodávány za poloviční cenu vzhledem k tomu, že končí jejich doba trvanlivosti - navzdory relativně přijatelnému vzhledu. Protože zdání klame, to ví každý.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že si celou krabici těchto buřtů do vozíku ke svému nákupu naloží starší a seriózně - zámožně vyhlížející pán. Co s tím bude doma dělat? Chce otrávit manželku? Nebo psa? Neměl bych mu poradit, že jsou i méně bolestivé a kratší formy sebevraždy?

Neřekl jsem nic. Tvrdím, že každý je zodpovědný sám za sebe a svoje konání.

Navíc, pro život jsou mnohem důležitější věci, než ne úplně čerstvé buřty.

I o těch jsem mlčel.

Houby

Letos houby moc nerostou. Teda rostou, ale jen takové, které nesbírám, protože se jich bojím. Vypadají hezky, voní hezky, možná i chutnají, ale jeden nikdy neví, jaké jedy v sobě mohou skrývat.

Konzervativně zůstávám u suchohřibů, praváků a bedel (ty jsem ale nenašel už aspoň pět let) a za největší odvaz považuju růžovku. (Odvaz je to proto, že je to muchomůrka, občas se dá splést s pořádně jedovatou sestřenicí, a po konzumaci nastává mnohahodinový adrenalin - nevloudila se chybička?)

A pak je tu ještě něco. Čím dál tím častěji se mi vkrádá myšlenka, že jednoho dne se na nás houby naštvou a prohodí se. Muchomůrka zelená se přestrojí za pravák, žampion za holubinku a pravák za nejobyčejnější prašivku. A to bude mazec.

Doufám, že až to přijde, tak se o tom dozvím z novin a ne od lékaře na ARO.

Kontext a fotografie

Přemýšlel jsem, proč nerad fotím, ale docela mě baví pracovat s kamerou. Asi pro to bude důvodů víc, ale jeden se mi líbí, protože zní vznešeně. A navíc si opravdu myslím, že je pravdivý.

Vadí mi, že fotografie je obrázek vytržený kontextu, kdežto pohyb a zvuk na filmu či videu kontext přece jenom trochu ukazuje.

Ale abych byl spravedlivý, dobrá fotografie může naopak kontext zdůraznit a nebo promluvit do kontextu momentálního, a tím oslovit.

Ovšem kolik je dobrých fotografií?

Pro Londýn

Kdyby vás zajímalo, co si myslím o Londýně, tak je desetkrát větší než Praha, je tam proti ní všechno dvojnásobně dražší, ale Praha je stokrát romantičtější a krásnější. A když něco takového napíše rodilý brňák, tak to na tom něco určitě musí být.

Londýn není město, naladěné na stejné vlnové délce, jako já. Myslím, že prožít zde tak dva až tři dny by mi bohatě stačilo na celý život.

Ale už jsem bydlel mnohem déle na místech mnohem nesympatičtějších.

Ovšem nikdy by mě nenapadlo tam něco kutit s bombami.

Kája

"Kájo, Kájo!" volala na ulici mladá žena poněkud vulgárnějších rysů, a své volání občas prokládala výrazy odpovídající těm nejtvrdším tahům její tváře. To mě zaujalo. Je Kája pes? Slovník by tomu odpovídal.

Anebo je to snad nebohé ztracené dítě? Pak se nelze divit jejímu zoufalství a nedostatku slušného chování. Někdo by ji měl asi pomoci.

Rozběhla se podél tramvajových kolejí. Uviděla Káju. A já taky. Klackoval se jí vstříc s otráveným výrazem. Řvala pořád, dokud nedošla až k němu. Chtěl ji minout, ale nedala mu šanci. Nadávala a on šel vedle ní. Když zrychlil, zrychlila taky, když se zastavil, nešla dál.

Byl to chlap nekňuba.

Kdyby nebyl, nikdy by se nevrátil.

Sprostá slova

O tom, že se nemá mluvit sprostě, se nemusí slušní lidé přesvědčovat. A proto, když slušný člověk nějaké takové slovíčko utrousí, cítí se provinile, obvzvlášť zaslechnou-li to ti, na které chce jako spořádaný jedinec působit.

Ale jsou i jedinci, kteří využívání neslušných výrazů povýšili na umění, dalo by se říct, že na poezii. Vědět, kdy příslušné slůvko utrousit, aby neznělo oplzle, a znát správný poměr dávkování s běžnou mluvou - k něčemu takovému se člověk musí narodit, tohle se naučit nedá.

Jenže jako v každém jiném lidském oboru i zde platí, že se za takto mimořádně obdarované považují ti největší patlalové.

Zásah shůry

Připravoval jsem se na rozhovor pro rádio s hostem, kterého nebudu jmenovat, protože za to, co se stalo vůbec nemůže. A podotýkám, že ač jsem ho nikdy před tím neviděl a nijak se s ním nesetkal, tak to, co jsem o něm doposud věděl, se mi líbilo. Pročítal jsem proto na internetu doplňující informace a sepisoval otázky, které mu položím. Ale jak přibývalo otázek, začalo se ve mně dít něco nezvyklého a nepříjemného.

Někde uvnitř, lokalizoval bych to mezi srdcem a žaludkem, se mi náhle začala rodit vůči mému hostu averze. Vůbec jsem to nechápal. Není to asociál, a ani nevím, že by někomu někdy ublížil či byl zlým člověkem. Do rozhovoru zbývala asi hodina a já si neuměl představit, jak naše povídání bude vypadat, Ocitnul jsem se ve stavu, kdy jsem ho nechtěl ani vidět, natožpak se ho na něco ptát. A opravdu moc jsem si přál, aby nepřišel.

Vím, že to není žádná překvapivá pointa, ale půl hodiny před začátkem natáčení opravdu zavolal, že nemůže a že není schopen v dohledné době nabídnout jiný termín. Není divu, že ač normálně jsem z takové zprávy smutný a naštvaný, dnes mi spadl kámen ze srdce a naplnila mě radost.

Dokonce jsem přesvědčený, že to byl zásah shůry, který mi umožnil do té doby, než k rozhovoru dojde, s mou nesmyslnou averzí něco udělat.

Snad to půjde.

Oběť

Občas si kladu otázku, co všechno jsem ochoten obětovat proto, abych dosáhl cíle. Samozřejmě cíle ušlechtilého, vznešeného a prospěšného. Otázka, která mi však naskakuje vzápětí se ale už týká přímo mého charakteru - nenalhávám něco sám sobě?

Protože pokud jde skutečně o kvalitní cíl, potom stojí za to se vzdát se skoro všeho.

A pokud ne, tak doufám, že to poznám dřív, než přijdu i o svou osobní hrdost.

Papíry

Valí se na mě papíry. Jsou všude, kam se jenom podívám. Smlouvy, účty, výpisy z účtů, složenky, informace. Třídím je do složek, šanonů a poliček. A když dotřídím, pokaždé jich ještě hromada zbude.

Jenže co s nimi? Co když je ještě budu někdy potřebovat? Co když obsahují důležitou informaci, o které to v současné době nevím, ale v budoucnu mi třeba zachrání majetek nebo pověst?

Abych se vyhnul všem případným budoucím komplikacím, nevyhazuju hned raději skoro nic. A tak se papíry kupí a místo pro ně vymezené po čase přetéká. V tu chvíli všechny uchopím a dám jinam, na místo méně dostupné, ale větší. No a z toho pak zase dál a ještě dál...

Abych nezdržoval, taková místa mám asi čtyři nebo pět. To poslední v řadě je sice dost velké, ale ani ono není nafukovací. Proto z něj už vede cesta papíru bez milosti do popelnice nebo ke skartaci. Ovšem než dojde až sem, trvá to asi pět nebo šest let, což je několikanásobě déle, než u jiných lidí.

A protože si to bezvýznamné papíry mezi sebou určitě nějak sdělují, není divu, že se jich na mou adresu valí stále víc.

Kdo by si nechtěl prodloužit život, když má tu možnost?

O trestu smrti

Pokaždé, když v médiích zazní zpráva o tom, že někde byl vykonán trest smrti, pocítím lítost. Přijde mi to kruté, že někdo přijde o život přesto, že často lituje toho, co udělal v minulosti. A média, ta umí v takovém případě jeho příběh patřičně dojemně vylíčit.

A jako vždy, když je něco zkratkovitě posuzováno a vytrženo z kontextu, svádí to k rychlým, jednoznačným a proto také i chybným závěrům. Když pomineme zvrhlé totalitní režimy, trest smrti bývá přece vynášen pouze nad zločinci nejhrubšího kalibru, kteří spáchali minimálně jednu brutální vraždu. A to, že svého činu litují, a že se často obrátili k Bohu, nemůže brát světská spravedlnost v úvahu. Bylo by to pro společnost příliš nebezpečné.

Na těžké zločince by měla spravedlnost tvrdě dopadnout.

Ovšem jestli je trest smrti to pravé, je těžké říct.

Vzhledem k omylnosti všeho, co se na tomto světě děje, bych spíše řekl, že ne,

Bez duše

Jel jsem dnes autem po dálnici, když přišel. Ani jsem ho nezval. Inspirativní, skvělý, přímo jiskřivý. Byla radost ho rozvíjet a promýšlet. Skoro jsem kvůli němu zapomněl odbočit na správném dálničním sjezdu.

Zastavil jsem na parkovišti, když v tom stejně náhle, jako se zjevil, zmizel. Zůstalo po něm jen pár vět, které se mi zachytily někde v hloubce paměti. Napsal jsem si je, nezní sice špatně, ale jenom já vím, že proti těm původním se jedná jenom o slabý odvar.

Nedostat nápad, když je nejvíc potřeba, je sice k vzteku, ale může se to stát.

Ovšem, když se objeví v okamžiku, kdy je naprosto k ničemu a odejde ve chvíli, kdyby mohl být užitečný, je jenom vzpomínkou bez obsahu.

Mrtvý, jak tělo bez duše.

Neplním

Neplním sliby. Není to proto, že by mi vůbec nezáleželo na lidech, kterým jsem to sliboval. Mohlo by to tak sice vypadat, ale opravdu to není pravda. Myslím tím to slovo "vůbec". Protože mi na nich záleží jenom trochu.

Štve mě to, vycházím z toho totiž mnohem méně ušlechtilý, než bych chtěl. A už ani nepomáhá, že si svoji lhostejnost dokážu kvalitně zdůvodnit. Jenže když výmluvám nevěřím ani sám...

Je divné, že jim ale pořád věří ti oklamávaní.

Možná proto, že už nemají jinou naději.

Měl bych se začít aspoň víc stydět.

Spravedlnost

Podle cedulky v regálu měly bonbóny stát 13,90. Podle pokladny o pět korun víc. Samozřejmě, že podle platných pravidel mám jako zákazník platit sumu na cedulce. Jenže nastal problém, pokladní systém to neumožňoval.

Ale kde jsou ochotní lidé, tam se najde řešení. Bylo sice potřeba pár minut vyjednávání s pokladní a pak s vedoucím směny a nic nebránilo tomu, aby pět korun putovalo k oprávněnému majiteli, tedy ke mně.

A že jsem je nakonec nechal na pultu, vůbec nic nemění na tom, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.