Podmínky

Četl jsem v bibli o moudrém chudém muži, který žil v obklíčeném městě a věděl, jak ho zachránit. Jenže nikdo se ho nezeptal.

A uvědomil jsem si, že kdybych v tom městě byl já, a měl moc rozhodovat, zřejmě bych se moudrého chudáka taky na nic nezeptal. A skončil bych v otroctví nebo možná ještě hůř.

A že i k nacházení těch správných moudrých lidí, kterých se je třeba ptát, je zapotřebí pořádný kus moudrosti.

A taky pokory.

Ne MDŽ

Mezinárodní den žen, který zřejmě ještě stále připadá na dnešní den, patří do rodiny těch svátků, které mají mnohem více podivné politické pozadí, než aby symbolizovaly vznešenou ideu.

Krásná a něžná stvoření, což ženy rozhodně jsou, nemají přece něco takového zapotřebí.

Priority

Už několik dnů se na mém stolku v ložnici vrší hora papírů. Pokaždé, když se ně ně podívám, tak si říkám: "Musím to uklidit." A tím to také skončí, protože požadavek okamžitě po jeho vyslovení odsouvám na patřičné místo pořadí důležitosti. To znamená někam za výměnu již měsíc nesvítící žárovky v koupelně a více jak půl roku po opravě volající rukojeti kuchyňské linky.

Samozřejmě, že je to i tím, že jsem líný a některé věci dělám nerad. Ale při vší kritičnosti k sobě samému musím uznat, že je to rovněž zaviněno přemírou jiných, služebně pracovních úkolů a termínů.

Papíry počkají, v koupelně je ještě funkční druhá žárovka a kuchyňskou linku lze otevírat i s prasklou rukojetí.

Nic z toho však kvůli úkolům a termínům nevyroste a neodcizí se.

Bílým plášťům

Lékařské povolání znám jenom z televizních seriálů, z pozice občasného pacienta a vyprávění kamarádů, kteří titul MUDr. před jménem vlastní. Vím, že zabývat se nestandardními procesy lidského těla, vyšetřovat nejrůznější tekutiny a hmoty a ještě nést riziko špatného rozhodnutí není vůbec jednoduché. Lidé, kteří se pro lékařské povolání rozhodli, si proto zaslouží jistou úctu a uznání.

Tak, jako mezi lidmi jiných povolání i mezi lékaři se najdou všechny možné povahy, charaktery a temperamenty. Přesto se mi zdá, že v některých ústavech je procento těch protivných vyšší než v jiných. Možná je to dáno pracovními podmínkami nebo jinými faktory. Nevím, a je mi to vcelku jedno.

Na úctu a uznání však rozhodně nemají automatický nárok lékaři všichni.

Pozdě

Nejsem rád přímočaře osobní, zejména v takových věcech, jako jsou vztahy a přátelství. Žiju v chybném přesvědčení, že by se o nich nemělo mluvit, ale měly by se poznat beze slov.

Má to jisté výhody, ale i problémy. Možná ne ani tak pro mě samotného, jako pro citlivější lidi v mém okolí. Což mi nevadí, protože si říkám, že jim to mám dost času říct později.

Jenže nemám čas pod kontrolou.

Dojde mi to pokaždé, až je pozdě.

Zhasnout

Kamarád u mě zastavil svým zánovním autem. Zastavil motor, ale nechal rozsícená světla a dali jsme se do řeči. Ta světla mě dost znervózňovala. Nemohl jsem se soustředit na to, co mi říká a tak jsem mu skočil do řeči: "Vždyť ti to vybije akumulátor, zhasni!"

"To nevadí," odpověděl. "Když ho potom nabiju pomalým proudem, bude zase jako nový. "

Fascinovalo mě, jak si ví se vším rady, jak je praktický. Obdivoval jsem ho.

Přesto bych raději ta světla zhasnul.

Historky

Rád vyprávám historky z mládí a dětství. Lze totiž svobodně využívat básnickou licenci (tzn. přehánět) tam, kde skutečné události postrádaly patřičnou dynamiku. A naopak, protože posluchači s touto licencí tak trochu automaticky počítají, nevypadám při nich hloupě ani tehdy, když jsem opravdu byl za vola.

Je taky zajímavé, jak se nebetyčné až destrukční trapasy, o kterých jsem si v okamžiku, kdy se přihodily, myslel, že znamenají konec pro mou pověst, kariéru a duševní zdraví, časem proměňují v zábavné, s lehkostí vyprávěné anekdoty.

Samozřejmě za naplnění určitých podmínek. Tou první jepatřičné využívaní výše zmíněné básnická licence. A tou druhou nutnost, aby u jejich vyprávění nebyl nikdo z těch, co si pamatují, jak to doopravdy bylo.

Důslednost

Bez důslednosti nelze dosáhnout dobrých výsledků.

Nejvíc o tom mluví ti, kterým je tato vlastnost vrozená. Nejspíš proto, aby patřičně naštvali ty, kterým dána nebylo.

Z toho, že to slovo nemám rád, jasně vyplývá, do které skupiny patřím.

Zadarmo

Všechno, co je zadarmo a zároveň kvalitní, je přitažlivé. I když to v drtivé většině případů ve skutečnosti zadarmo není, jenom to tak na první pohled vypadá. Protože úplně zadarmo je to většinou jenom tehdy, když je to kradené.

Takže jestliže něco vypadá jako zadarmo a není to kradené, jsou jen dvě možnosti. Buďto se cena musí zaplatit jiným způsobem a nebo je to dar od Boha.

Vzhledem k životním zkušenostem tu druhou možnost k naší škodě moc nebereme.

Autor

Na psaní příběhů, a zejména jejich vymýšlení, je krásné to, že se jakožto autor můžete dostat do role, která je normálním lidem zapovězena - do role pána nad osudy těch, které jste stvořili.

Nikomu jinému nelze tak komplikovat život a vymýšlet životní katastrofy, jako postavám, do kterých naprojektujete své nepřátele. A naopak, hrdinům kladným lze přikrášlit život vším, co by si člověk sám přál v těch nejrůžovějších snech.

Jenomže jako vše na tomto světě, ani tohle není tak jednuduché,jak by se na první pohled mohlo zdát. Aby totiž příběhy někdo vůbec četl, autor musí respektovat dramatická pravidla. A právě proto si nelze dělat úplně cokoliv. Proto I klaďas občas utrží nějaký šrám a nesympatickému týpkovi je třeba přiznat I nějakou tu dobrou vlastnost.

Škoda, protože jinak by psaní byla ta nejsvobodnější věc na světě, se kterou by se téměř nevyplatilo přestávat.

Peníze a Bůh

Kdysi mi někdo moudrý říkal, že k penězům mají lidé stejný vztah, jako k Bohu.

Když jsem neměl vůbec žádné, tak mě sice zajímalo, jak je získat, ale zase až tolik mě to netrápilo. Co jsem vydělal, to jsem utratil, případně ušetřil proto, abych to mohl utratit o pár let později. Stálo mě to tak pět vteřin času denně.

V okamžiku, kdy jsem nějaké získal (ne moc, to bych tohle nepsal), to bylo jinak. Kam je dát, abych o ně nepřišel? A co když investice nevyjde? Pět vteřin se rozrostlo.

Potvrdilo se, že ten moudrý měl pravdu.

Korekce

Slovo korekce má mnoho významů. Nepříjemnou zprávou je například pro investory na akciových trzích. Znamená pokles kurzů a z toho plynoucí finanční ztrátu.

Korekce je také zostřené vězení uvnitř vězení. V komunistických koncentrácích padesátých let minulého století představovala betonovou nevytápěnou místnost, kde vězeň prakticky neměl nárok na život. A byla-li zostřená, tak ani na postel.

Hrbil jsem se dnes v asi 180 cm vysokém betonovém bunkru příbramského tábora Vojna. Má plochu menšího obýváku a někdy sem zavírali až 40 lidí najednou. A nebo když někoho zastřelili na útěku, tak tam s jeho mrtvým tělem nechali několik dnů i ty, o kterých se domnívali, že o jeho úmyslech mohli něco vědět.

Jsem rád, že jsem něco takového nemusel zažívat na vlastní kůži, a že už se můžu obávat leda tak té korekce akciové.

Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli by v opačném případě pro mě odpuštění nezůstalo pouhým slovem bez obsahu.

Slova

Nejsou slova jako slova. Vedle těch slušných existují i neslušná a pak ještě i vyloženě sprostá. Nechám však stranou hlubokomyslnou úvahu o tom, že nezáleží ani tak na slovu samotném, jako spíše na jeho určení a kontextu.

Zjistil jsem, že slova, které se většinou v dobré společnosti nevyslovují, se většinou skládají ze samých souhlásek. Příklad si prosím dosaďte, jedno zda z oblastli vylučování, trávení nebo rozmnožování.

Přemýšlím proto, jestli se jedná o pomstu písmen a nebo jestli některým z nich jako lidé neubližujeme jejich nevhodným řazením.

Hvězdičky

Čas, kdy se ve škole dávalo vysvědčení, jsem přijímal rozporuplně. Sice jsem to celkem s pedagogy uměl, a kromě vyznamenání (nebo samých jedniček) bývalo mé vysvědčení často doplněno i pochvalou za vzorné chování a svědomité plnění úkolů.

Avšak musím taky uznat, že jsem nikdy nebyl nejlepší ze třídy, ale držel jsem si v prospěchu většinou tak druhé nebo třetí místo. Učitelé a učitelky o mně prohlašovali, že jsem studijní typ a co si mysleli spolužáci a spolužačky jsem raději příliš nezjišťoval.

Vysvědčení jsem pokaždé pečlivě vložil do připravené složky a hrdě odnášel domů. Na místo pochvaly mě však pravidelně čekala věta: "Jak to, že u těch jedniček nejsou hvězdičky?"

Používala se proto, abych si o sobě moc nemyslel. Protože jsme samozřejmě všichni dobře věděli, že se na vysvědčení hvězdičky nepíší.

Přesto je dodnes hledám.

Jestřábovi

Mirek Dušín nikdy nemluvil sprostě, Jarka Metelka byl sympaťák, Jindra Hojer trochu ulízaný, Rychlonožka se smyslem pro humor a Červenáček s lodičkou byl takový neslaný a nemastný. A taky zradil. Kdo by neznal Rychlé šípy?

A kdo by se jim nechtěl podobat, byl-li klukem? (Nevím, jak na tom byly holky, jestli se do Rychlých šípů zamilovávály nebo je mrzelo, že se narodily tak, jak se narodily. Ale to jsem tehdy neřešil a v podstatě je mi to jedno i teď.)

Říct, že za vše, co je ve mně dobré, vděčím Rychlým šípům, by bylo asi hodně nadnesené, ale že jim vděčím za dost, je pravda.

Přesto, že to zní pateticky, neodpustím si to.

Díky.

Zatím

Zatím jsem se nerozhodl, zda přestat respektovat hranice. Totiž jestli psát skutečné příběhy skutečných lidí, kteří by se v nich mohli poznat. Co by si pak mohl myslet třeba strýc, kdybych každému vykecal jeho slabosti?

A nebo můj kamarád, kdybych popsal příběhy jeho babičky, které mi kdysi vyprávěla moje babička? To by byl trhák, i když bych je musel dopředu označit jako "pouze pro dospělé", abych nenarušoval mravní vývoj mládeže.

A tak zatím píšu jenom o tom, o čem jsem přesvědčený, že se nikoho nedotkne.

To, že používám slovo zatím, by ale mělo moje okolí dostatečně varovat.

Pocta klaunům

Není to zase až tak dávno, kdy jsem si myslel, že pokud něco je legrační, nemá skutečně životně důležitý význam a poselství, je zbytečné se tím zabývat. Ztrácím tím čas, který bych mohl věnovat užitečnějším věcem. A proto jsem vnitřně trpěl, když jsem se přistihl, že se mi právě něco takového líbí.

A někdy jsem se i styděl. Třeba když jsem neprozřetelně nahlas pochválil něco hodně oddychového před dámou - duchovní intelektuálkou. Změřila si mě pohledem: "Vám se něco takového líbí?", a nahlas pak pronesla jen: "No...".

A od toho okamžiku si mě tak měří pořád.

Dlouho mě to trápilo, ale poslední dobou už vím, že za klauny a šašky se nesmím stydět.

Prohřívají tento svět.

Metoda přiložení

Nenahraditelnost není nemoc. Ale má dost symptomů nemoci, pouze se snad nepřenáší kapénkovou infekcí. Zato obtížná je stejně, jak pro postiženého, tak pro jeho okolí. A také, jak to už u chorob bývá, nemocní si svůj stav omítají připustit.

Jak diagnostikovanou nenahraditelnost léčit? Někteří se domnívají, že tvrdostí. Já osobně se přikláním k jiné metodě, tzv. přiložení. Jinými slovy nenahraditelnému přidávat dalších povinností a úkolů, dokud unese. A pak ještě chvilku.

A pak mu to dojde.

Záleží už jenom na tom, jestli padne před tím nebo až potom.

Kejklíř

Dlouho si přeju být skutečným kejklířem a vyrazit na cestu po moravských a českých vesnicích na voze taženém párem koní (možná by stačil i jeden kůň, silný, ale hodný). Jistě, nejel bych sám, ale s partou stejně postižených.

Večer bychom vždycky přijeli do vesnice, na náves, postavili pódium a začali hrát. Komedii, tragédii, pantomimu, to podle nálady. A zadarmo, pro každého, kdo by měl chuť přijít, posadit se, sledovat a bavit se. A nebo se nebavit, jenom tak přijít, chvilku postát a zase zmizet.

Po představení bychom odjeli za vesnici, poseděli u ohně, přespali a na druhý den se vydali zase dál. Jenom tak, na náhodu.

Skuteční kejklíři přece nic neplánují.

Základ života

Listoval jsem dnes svými starými vysvědčeními ze základní a střední školy a byl jsem na sebe hrdý. Většinou jedničky, občas dvojky a trojky jenom 5x za celou střední školu. No a kromě toho i pochvaly za svědomitou práci a vzorné chování.

Listoval jsem jimi z samozřejmě rodinně-veřejně. To z výchovných důvodů, protože bylo třeba dětem ukázat příklad otce - vynikajícího studenta, který už mládí věděl, že má budoucnost ve svých rukou a proto bral školu vážně a na prvním místě svých zájmů.

Listoval jsem jimi navzdory tomu, že jsem v očích potomků neviděl obdivné pohledy spojené s odhodláním studovat stejně kvalitně, jako jejich milující táta.

Že by už ve svém mládí pochopili, že škola není všechno?

Existenciální

Nepřipouštím si to příliš často, ale zato mě to napadne pokaždé, když to nejmíň potřebuju. Samozřejmě, že se nejdedná o nic méně předpokládaného, jako o přemýšlení nad konečností lidského života, zejména mého.

Sice jsem tady nebyl tisíce let, nikomu to nevadilo a ani já jsem tím nijak netrpěl. Ale teď jsem tady, líbí se mi tu, a představa, že tomu jednou zase tak nebude, mě děsí. To je ale tak jediné, co s tím můžu dělat.

Kromě spolehnutí se na Boží moc.

Viděl jak

Pán, který křičel na prodavačku doplňující zboží do regálu brunátněl: "Co si to dovolujete? Kdo si myslíte, že jste?! JÁ jsem tady zákazník, a vy... vy jste tady kvůli mně! To zboží si máte doplňovat třeba v noci a ne když JÁ tady nakupuju! Nepřeháníte to s tou drzostí?!"

"Promiňte pane, ale já nic neříkala...", rozpačitě se pokusila bránit mladá žena, evidentně zaskočená intenzitou útoku, která budila pozornost nakupujících až ve dvacet metrů vzdáleném oddělení jogurtů.

"Neříkala, ale dívala jste se! A já viděl jak!"

Devět let

Návštěva třídních schůzek deváťáka je z mnoha hledisek tristní záležitost. Jednak vzhledem k množství nelichotivých faktů, které se člověk dozví. A pak samozřejmě také díky reminiscenci na ty nejhorší vzpomínky z dob vlastní školní docházky, které evokuje pouhé usazení do škamen.

S tím vším se dá smířit a po návratu domů také z toho relativně slušně odreagovat zvýšenými decibely směrem k potomku.

Ovšem dnes se ke všemu očekávanému přidalo nové nemilé zjištění. Všechny ty krásné, štíhlé a přítažlivé maminky, co jsem ve škole potkával, někam zmizely.

I když se mnou na třídní schůzky dochází stále stejné dámy.

Už devět let.

Komplikace

O tom, že ne každé vylepšení musí být nutně k lepšímu, se přesvědčuju od počátku roku pokaždé, když přispívám do svého blogu. Google totiž provedl nějaký upgrade, který teoreticky všechno zkvalitňuje. Ale mně kvůli tomu trvá přihlášení desetkrát déle.

To by samozřejmě nebylo tak strašné, kdyby mě moje marné přihlašování pokaždé tak nerozhodilo, že skoro zapomenu, co jsem chtěl napsat. A nebo to úplně zapomenu - to v tom horším případě.

Jenže když už tam jednou jsem, něco napsat musím, protože znova se zase přihlašovat je mnohem větší práce.

Že by i komplikace mohly být inspirující?

Ocenění

Dělat humor není žádná legrace. Potvrzují to příběhy klaunů a komiků, kteří jsou poměrně často v osobním životě smutnými či přímo tragickými postavami. Naštěstí ne všichni, protože jinak by být komikem představovalo dost rizikové povolání.

Dobrý humor je však každopádně pořádná dřina. A pokud se dělá dlouhodobě, je to dřina tím větší, čím vypadá přirozeněji a je originálnější. A taky je to oběť, protože zavedený humorista vlastně nemůže říkat vážné věci, i kdyby chtěl.

Každý to sice ví, ale málokdo to ocení.

Tak aspoň já ...

Chtěl bych, ale...

Chtěl bych mít práci bez zodpovědnosti. Chtěl bych mít práci, kde bych bych nemusel vykazovat žádné výsledky. A chtěl bych za tu práci samozřejmě hodně nadstandardní plat.

Samozřejmě, že s tím vším by se ještě měla pojit prestiž a úcta obyčejných lidí, jakožto i požitky a servis běžným smrtelníkům nedostupné.

Každého asi napadne, že takové místo sehnat musí být hodně složité, pokud vůbec existuje. Ale to je omyl, je dostupnější, než by se mohlo zdát.

Ovšem kdo by toužil stát se českým politikem.

Problémy s těly

S našimi těly jsou probémy. A nemyslím samozřejmě jen ty zdravotní, které každého z nás dříve či později potkají. Tělo je složitá věc sama o sobě, a když se ještě zkomplikuje tím, jak o něm přemýšlíme...

O někom se řekne, že je tělesný člověk, a má se na mysli, že je poživačník, bez většího rozhledu a s odporem k věcem duševním a duchovním. Zato když se o někom konstatuje, že je velkým duchem své doby nebo oduševnělou bytostí, je to něco úplně jiného. Takového člověka s rozhledem, který je vnitřně krásný, a má prostě všechna nej, by nikoho ani nenapadlo podezřívat z přízemností, třeba že potřebuje někdy chodit na záchod. Zato člověk tělesný…

Nebo se volí miss. Všechny holky jsou krásný. Jenže ty, co vyhrávají miss, asi v něčem a pro někoho díky svému tělu převyšují průměr. Míry, souměrnost, koordinace pohybů, kosmetika, kadeřník.

Nejeden chlap by se na takové tělo rád díval co nejvíc z blízka. Dostat se tak pod a ještě… ano až přímo tam. Jenže, jak zblízka je tělo tělo krásky ještě estetické? Ze dvou metrů, z dvaceti centimetrů, ze dvou centimetrů nebo pod mikroskopem? A co přejít až pod kůži? Svaly nervy, cévy, tukové buňky - jsou u miss nachlup stejné jako u těch co na tuto soutěž nikdy jít nepůjdou a nebo i tady je rozdíl v kvalitě?

Co to je estetika těla? Kdyby její kriteria určovali patologové, asi by byla jiná než nastolily módní magazíny se svými trendy.

Můj závěr - všechno s tělem je relativní.

Ale protože s duší a její estetikou je to ještě komplikovanější než s tělem, není divu, že většinou zůstáváme jen u toho co lze vidět.

Idiot

Nelíbí se mi, když si připadám jako idiot. A nelíbí se mi to tím víc, když se to týká něčeho, co jsem včera ještě bez problému zvládal.

Mejde mi totiž nastavit úplná maličkost v jednom počítačovám programu. Neřekl bych, že je to pamětí, spíš mám podezření, že se to týká mé inteligence. O to je to horší.

Vztekem nad svou neschopností jsem skoro rozbil počítač, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Výsledkem by totiž bylo, že bych se po pár vteřinách úlevy cítí jako dvojnásobný idiot a navíc s rozbitým počítačem.

A jeden idiot denně úplně stačí.

Plán

Akademické tituly se nedávají zadarmo a musí se tvrdě odpracovat. Proto taky vzbuzují ve společnosti úctu a já žádný pořádný nemám.

A tak je to vždycky, že za vším, co má nějakou hodnotu je dřina. Ale neplatí to absolutně, našel jsem cestu, jak to obejít. Protože se někde začít musí, a velcí vědci experimentují zásadně na sobě, podstoupím riziko být první.

Podstata mého plánu spočívá v tom, že každý, kdo se bude chtít zapojit, se o mně od této chvíle začne vyjadřovat jen pozitivně, nikdy mě nebude kritizovat. Bude o mně takto vyprávět aspoň dvěma svým známým a vyzve je, aby udělali to stejné.

Pokud na to přistoupí dostatečně lidí, dávám tomu tak rok, maximálně dva, a budu považován za jednoho z nejúctyhodnějších lidí na zemi. A přitom pro to nebudu muset už hnout ani prstem.

Do dvou let se moje metoda ověří, a poznáte, jestli funguje. A pak už nic nebrání v tom, abyste začali i vy sklízet ovoce mého experimentu.

Já vám v tom pomůžu.

Možná.

Čísla

"Nemůže být přece pravda, že bych měl na svědomí mizející peníze ze svého osobního účtu. To musí mít chybu v bance," nalhávám si. Ale jenom do chvíle, než mě čísla přesvědčí o opaku. Moc utrácím.

Čísla nelžou. My, neúčetní duše, je kvůli tomu nemáme moc rádi, protože velice snadno odhalují věci, které bychom nejraději schovali před celým světem, a taky sami před sebou.

Jediné štěstí je, že čísla nepostihnou úplně všechno.

Do nového roku

Přeji všem, kteří občas zavítají na moje stránky, aby se jim rok 2007 vydařil, aby byli spokojení s tím, co mají a vděční za to, co dostanou navíc. A určitě bych při troše snahy dokázal sepsat ještě víc ušlechtilých a krásných přání.

Jo a pokud si dáváte předsevzetí, tak ať vám vyjdou. A jestli si je nedáváte, jste na tom stejně jako já. Ovšem já to teď poruším. Udělám sice jenom jedno, zato však veřejné:

Budu pokračovat v psaní bejt blogu po celý příští rok.

Hezký rok 2007.

Zlepšovák

Napadlo mě to před chvílí. A protože nejsem na dobré nápady lakomý, dovolím si poradit. Už vím, jak ušetřit.

Kvůli slevám posunu Vánoce. Chce to jen vydržet ten tlak okolí a vydržet tak dva týdny. Ideální termín je někdy kolem tří králů.

A není třeba přestupovat na pravoslaví. Trh je prostě trh.

Fungovat to nebude jen pro toho, kdo ve Vánocích hledá něco hlubšího. Kolik ale takových je?

Vítězka

Když se do sebe pustily dvě starší dámy u pokladny supermarketu, vypadalo to nejdřív na pořádný mazec. Záminkou byla maličkost, jedna chtěla projít přeplněnou uličkou k pokladně, druhá jí stála v cestě. Jedna se ozvala, druhá si to nenechala líbit.

Nevypadalo to dobře. Na obou ženách bylo poznat, že hledají co nejvhodnější slovo, kterým by mohly z kontraverze vítězně vyjít.

"Víte co vy jste? Vy jste stará nerudná paní!," náhle na místo urážky nebo výbuchu hněvu překvapivě pronesla první dáma. A pravila to s takovým šarmem a přesvědčovostí, že tu druhou tento slovní obrat evidentně zaskočil.

Byla připravena na ječivou urážku, možná i fyzické napadení, ovšem s tímto nepočítala. Nebyla schopna kontrovat odpovídajícím způsobem a zvolila proto pouze parafrázi: "A vy, vy, vy jste zase stará bezohledná paní." Ovšem jako u každé parafráze, nebylo to ono.

První dáma se pouze pousmála, odešla, a celý obchod velice dobře věděl, jak to doopravdy je.

Pistole

Stát ve frontě je vždycky otrava. Pokud to není v malém železářství, kde pár důchodců nakupuje plynovou pistoli a světlice.

Váhání mezi typy zbraní: Raději tureckou nebo italskou výrobu? Bubínkový revolver nebo se zásobníkem v pažbě? A co velikost a ráže?

Váhání o výbavě: Budou se hodit spíš plynové nebo pepřové náboje? Pepřové jsou účinnější. A ještě poplašné? Hmm, ty asi ne... anebo taky.

Královská zábava.

Jenom kdyby nebylo až moc poznat, že oba staří lidé tu pistoli opravdu zoufale potřebují.

Chyby

Dělám chyby. Není to nic extra, ale nejsem v tom sám. A můžu o nich veřejně mluvit. To už nedělá každý. Svým způsobem je to však mnohem pohodlnější než se tvářit dokonale.

Minimálně není potřeba žít v neustálých obavách, že se na něco přijde. Není na co, všechno jsem už prozradil sám.

Někdo se třeba těm chybám vyhne.

Takový malý bonus k mé pohodlnosti.

Priority

Praxe a rutina versus experimentování a umění. Takto ale problém nestojí. Protože praxe a rutina, ještě navíc okořeněná vůlí a pracovitostí by přece měla být experimentování a umění oporou. Tak aspoň praví slavní a úspěšní.

Jenže ne všichni. Slavný skladatel Rossini prý byl tak talentovaný (a zároveň líný), že když psal novou operu a spadl mu list papíru na zem, tak než by se pro něj shýbnul, raději zkomponoval novou árii. A nebo prokletí básníci - trávili svůj čas v bohémském prostředí večírků, lehčeji založených společnic a u intelektuálních debat, přičemž pouze tak mimochodem sepsali svá zásadní díla.

Člověk naturelem pedagoga a vychovatele smutně povzdechne - žel. No a zároveň vyhledá desítky důkazů, že to vlastně bylo jinak, protože bez skutečné práce by ani tito lidé nedosáhli svých výšin.

Zato my ostatní, od přírody líní a po relativně bezpracném zisku a slávě toužící, okamžitě pookřejeme - ano, jde to.

A kdybychom chtěli, zvládneme to taky.

Máme ale jiné priority.

První stádium

Cítím se strašně trapně, a přesto si nemůžu pomoct. Sám sebe poslouchám, jak starší dámě za přepážkou s žertovným tónem (podle mého názoru, ale ne podle jejího výrazu) vysvětluju něco, co ji evidentně nezajímá.

Vůbec netuším, proč to dělám. Dost často se snažím udržovat konverzaci, být vtipný, předávat podrobné informace a přitom dobře vím, že ani o jedno z toho druhá strana nestojí. Jejím jediným zájmem je co nejdříve se mnou skončit.

Prý se to starším pánům děje. Vyšším stupněm této deformace pak je přehazovačka z obarvených vlasů a vše vrcholí o třicet a více let mladší milenkou.

Prý, když se i vážná nemoc zachytí včas, je šance na vyléčení, říkají lékaři.

Táhne

Táhne. Trochu doprava a jen někdy. Každopádně nevhod. Tažení samo o sobě není špatné, ale musí táhnout to, co má, a ne to, co k tažení není určeno. A nebo určeno je, ale k tažení jinému.

Snadno by se mohlo říct, že když tak táhne, tak ať tedy táhne. Žel ale není možné, aby táhly všechny věci, které táhly.

Nezbývá tedy než se smířit s tím, že

táhne.

Pomníky

Jednou budeme mít každý svůj pomník, minimálně na hřbitově. A pokud budeme slavní, tak třeba i na nějakém nároží nebo náměstí. Pomník bude všem, které to bude zajímat (moc jich nebude), připomínat, že jsme tady byli a žili.

Zato mít takový pomník ještě za života není moc obvyklé. Většinou se staví jenom diktátorům a podobným individuím. My ostatní si spíš budujeme jiné pomníky - pomníky našich chyb.

Připomínají momenty, které bychom rádi vymazali z paměti. A zároveň varují.

Diktátorům je právě kvůli jejich vlastním pomníkům tato výsada odepřena.

Začátečníci

Začínat je vždycky těžké. A to nejen pro samotného začátečníka, případně učitele či instruktora, ale i pro jeho bližší i vzdálenější okolí. Jako příklad bych uvedl eléva zubaře nebo zacvičující se poštovní úřednici v době největší špičky u přepážky.

Učený z nebe nespadl, těžko na cvičišti. Někde se zkušenosti získat musí.

I když to samozřejmě velice dobře víme, pochopení pro nováčky máme málokdy.

Oni ho pro nás ostatně nemají taky. Ne, že by nechtěli, nezbývá jim na něho čas při tom všem učení nových věcí.

Nepochopení

Není to poprvé, není to naposled, ale stejně to naštve. Tím víc, čím je neoprávněnější a z mého hlediska nespravedlivější. A nic na tom nemění ani rozumem odsouhlasený pohled druhé strany.

Psychologické poučky nás vedou k zahájení vyjadřování se v podobných situacích obligátním: "Já cítím...". To abychom nezraňovali partnera. Fungují ale stejně pouze v prvních dvou replikách, pak nám obvykle dojde, že všechno je jinak.

Čili to, že víme jak mluvit, myslíme to dobře a vůbec všechno máme nastaveno pozitivně, ještě nepochopení zabránit nedokáže. K tomu je zapotřebí něco mnohem podstatnějšího.

Mám ale obavy, že do smrti nepřijdu na to, co to je.

Ženského rodu

Nejsou špatné jinotaje, a o moudrosti svědčí čtení mezi řádky. Pokud je obojí pochopeno správně. Jinak dochází k nedorozumění.

Ale jen zdánlivě by bylo lepší vybalit všechno rovnou. Jenže přece není vhodné, aby se ženská bytost ukazovala nahá úplně každému na potkání.

A pravda je rodu ženského.

Uvnitř

Je někde uvnitř. Nikdo ji nemůže vidět, nikdo ji nemůže kritizovat a nikdo se nad ní taky nemůže pohoršovat. Je jenom moje.

Vím, může být i nebezpečná a vést k destrukci. Ale když se s ní zachází obezřetně, poskytne spíš mnoho radosti, potěšení i rozkoše.

A jako jediná zůstane až do úplného konce.

Kdybych si počkal

Kdybych si býval byl počkal, tak bych udělal líp. Měl bych lepší počítač, software, televizor, auto a vlastně všechno bych měl lepší, novější a mladší.

Ovšem kdybych si na všechno počkal, nevím, zda bych se vůbec někdy něčeho dočkal.

Okno do duše

"Tvář je okno do duše," nebo tak nějak to stojí ve vznosném citátu nabádajícím lidi, aby se usmívali.

Já se většinou neusmívám. Zřejmě to bude mimickými svaly. "Proč jsi smutný?" ptá se mě proto občas někdo útlocitný. Drsnější a možná upřímnější to vybalí rovnou: "Proč se tváříš tak nas....?"

Pokaždé se zmůžu na jedinou odpověď: "Nejsem naštvanej, narodil jsem se tak."

Veselá duše může mít přece taky hůř průhledné okno.

Sliby

Nejdřív je slib. A pak se změní okolnosti. Každý musí pochopit, že slib už není slibem. To dá rozum.

Porušení slibu samozřejmě nejde chápat ve zlém.

Ale věřit se mu taky nedá.

Řekněte: "Madam". A uvidíte.

Není mnoho slov, jejichž vyslovení vám může stejně snadno získat úctu a obdiv společnosti, ale i ostudu nebo dokonce pár facek.

Slůvkem "madam" titulovaná žena může být vrcholně poctěna. A nebo naopak - deklasována téměř na samý konec společenského žebříčku - no jako ta ... madam.

A rozhodne o tom přízvuk, tón, odstín, kterým někdo dotyčných pět písmen pronese.

Velké věci prostě začínají zdánlivými nepodstatnostmi.

Prodavači ojetých myšlenek

Některých myšlenek se rozumní lidé zbavují úplně stejně jako starých automobilů. A nakupují je zoufalci, nemající vlastních idejí.

Mohlo by se sice zdát, že by v tomto oboru mohli být protřelí obchodníci zbyteční, protože ojeté myšlenky nacházejí své kupce samy.

Ovšem právě proto je odpradávna obchodování s nimi mnohem lukrativnější, než prodej ojetých aut.

Dojetí

Dojímavé věci nemám rád. Sentimentální filmy, hudbu, příběhy a knihy proto pokud možno ve svém okolí eliminuju.

Tak nějak si myslím, že není zapotřebí, aby byly vidět slzy koulící se z mých očí a roztřesená brada, zatímco na plátně umírá za zvuků tklivé hudby hlavní hrdina - pes s natrženým uchem, co našel přátelství u opuštěného sirotka.

Jo a taky nesnáším, když se někdo dojímá sám nad sebou, ušlechtilostí lidstva, náboženským patosem a podobnými záležitostmi.

O to víc mě pokaždé zaskočí, když mě dojme tak banální věc, jako...

... neřeknu.

Zodpovědnost

Každý máme za něco zodpovědnost. Žel. Navíc se nám často zdá, že zodpovědnost toho druhého je snažší než naše. Myslíme si to navzdory tomu, že známe indiánské přísloví o mokasínech toho druhého.

Tíha zodpovědnosti je rovněž závislá na tom, ke komu se vztahuje. Paradoxně čím vyšší je zodpovědnost, tím je hůře vymahatelná, kontrolovatelná a obtížněji postižitelná. Například taková zodpovědnost k národu.

Není proto divu, že zodpovědnost nejvyšší, tedy k Bohu (pokud existuje), je až natolik abstraktní, že je prakticky neexistující a tudíž netížící.

Jen nevím, jestli to Bůh vnímá stejně.

Strašná ztráta času

Ztrácet čas je vždycky hrozné. Ale jednou z nejstrašnějších ztrát času je ta, kterou člověk utrpí když bezmocně sedí v místech nudy, odkud však nemůže odejít.

V místech pustých žvaníren.

O to jde

Někde uvnitř mám brzdu, která mě do některých jinak hodně lákavých a přitažlivých zlozvyků, závislostí a průšvihů jednoduše nepustí. Zdálo by se, že by to mohl být rozum. I když v některých případech dobře vím, že se místo něho jedná o úplně jiný negativní pud, který však v tomto případě funguje pozitivně.

Zní to sice jako vyhánění čerta ďáblem, ale z pragmatického hlediska to docela dobře funguje. A krásné na tom je, že když se mi ten negativní pud daří patřičně maskovat, případně je ve své mírné formě i společensky akceptovatelný, nikdo mé skutečné (vlastně temné) příčiny ušlechtilosti vůbec nemusí poznat.

A o to přece jde.

Víc, než profesionál

"Profesionálové pracují na 100 procent, nikdy neudělají chybu, a když, tak to nikdo z laiků nesmí poznat," pravil dnes v rádiu jeden z nich.

Míru profesionality pak určují jiní profesionálové, podle dávno stanovených pravidel. Kdyby se ale na počátku nastavila pravidla odlišně, profesionálové by dnes onu míru rovněž stanovovali jinak.

Z toho plyne, že být profesionálem je sice vynikající, ale pořád před námi zůstávají mnohem vyšší mety.

Zvýšený hlas

Když jsem unavený nebo mě někdo naštve, tak zvyšuju hlas. Ne, že bych přímo křičel, ale dostane se mi do něj takové zvláštní napjetí. Všichni myslí, že na ně křičím a uráží se.

Samozřejmě, že nejvíc ti, kterých se to vůbec netýká.

Vztahovačným

Je zajímavé, že někdo na sebe vztahuje jenom to negativní, a na druhou stranu jiný člověk si přivlastňuje pouze úspěchy druhých. Ani jedno není ideální, ovšem zatímco to druhé působí spíše směšně, vykládat si vše negativně ovlivňuje i okolí takto postiženého.

Problém je, že se to vztahovačnému člověku nedá nijak vysvětlit, protože se většinou urazí dřív, než dojdeme k podstatě věci.

Z těchto důvodů prohlašuji, že teď opravdu nemám nikoho konkrétního na mysli, zejména ...

Kohout

Kouhout je pánem na dvorečku. Čím větší je dvoreček, tím větším je pánem. Pánem slepic.

Než ho zaříznou.

Nezištnost

Ochota nezištně pomáhat mě překvapuje pokaždé, když se s ní setkám. Zejména proto, že sám se k něčemu takovému musím často nutit a morálně vydírat.

Proč to lidé dělají, když z toho nic nemají? A tak, abych sám před sebou v okamžicích, kdy nemíním být nezištný, obstál, uzavírám:

Nezištní lidé neexistují, ve skutečnosti se jedná pouze o mistry ve skrývání zištných motivů.

Jenom život s tímto způsobem myšlení je opravdu hodně smutný.

Pravda

Mít pravdu od narození je strašně jednoduché. Mnohem obtížnější je pravdu nejdřív hledat.

Ovšem naprosto nejtěžší je pravdu napřed mít, pak zapochybovat a téměř ji ztratit. Začít ji znovu hledat a zjistit, že ji vlastně mít vůbec nejde. Smířit se s tím a přesto s jejím hledáním neskončit.

Krásné věci bývají obvykle nejtěžší.

Náhoda nebo ...?

Vím, náhoda to nebude, že se elektrické poruchy v mém okolí nadále množí. Třeba dnes krátce po poledni v pneuservisu. Ve stručnosti: moje auto na zvedáku, výpadek jedné fáze elektrického proudu, zvedák nefunkční, hodina čekání, sleva na práci však žádná.

Nemluvě o několikanásobném problému s elektrickýcmi součástkami auta, vyhořelé pračce, fénu a neustále praskajících žárovkách. Vše nakumulováno v posledních dnech.

Zřejmě jsem jim nějak ublížil, a teď se mně mstí. Ale já fakt nevím, co jsem tak strašného udělal

trpaslíkům, co nosí v drátech eletrony.

Fanda

"Komu fandíte, pane?," překvapil mě na ranní setmělé ulici otázkou muž, který kolem mě procházel. A hned vyjmenoval sadu týmů z české extraligy hokeje, první fotbalové ligy, NHL i anglické fotbalové ligy, kterým usilovně drží palce.

"Počkejte přece, a co vy?, nenechal se odbýt, když jsem mávl rukou a chtěl odejít. Plácl jsem jedno provinční hokejové mužstvo a on se zaradoval: "A v anglické lize? Já fandím Manchesteru United. Vy taky?"

Pochopil jsem, že se jedná o mentálně retardovaného člověka. Neměl jsem proto srdce mu říct, že je mi celá anglická liga ukradená, a tak jsem mu na Manchester přikývnul. "Jako já, pane, jako já, já to věděl," rozzářil se tak, že jsem dlouho neviděl šťastnějšího člověka.

Poté mi obšírně srdečně blahopřál k skvělému rozhodnutí, načež se otočil a rychle zmizel za rohem.

Zůstal jsem nerozhodně stát na prázdné pražské ulici. Když pouhá malá lež způsobila tolik radosti, co by asi odstartovala lež velká?

Na pravdu jsem si pak raději netroufal ani pomyslet.

Inflace slov

Morálka, víra, spravedlnost, ušlechtilost, pravdomluvnost ... a ještě by se dal napsat celý seznam dalších veleušlechtilých slov.

Slov, která se používají tím snadněji, čím obtížněji se žíjí.

Možná právě proto.

Velké oči

Páteční odpolední informace o tom, že na poště čeká úřední obálka s modrým pruhem, kterou jsem si do zavírací doby nestihl vyzvednout, mi dokonale zkazila celý víkend. Předvolání kvůli rychlé jízdě nebo špatnému parkování? Přestupek proti dobrým mravům? Ničeho jsem si sice nebyl vědom, ale ...

Proto jsem hned ráno v pondělí namísto do kanceláře zamířil s bušícím srdcem k příslušné přepážce. Samozřejmě, jednalo se nakonec o naprosto banální upozornění, jehož závažnost naprosto neodpovídala vyplavenému adrenalinu.

Potvrzuji, strach má prostě velké oči.

Počátek eroze

"Už v životě s tebou nepůjdu do obchodu!," křičela mladá matka na zlobící malé dítě, které se před pokladnou hapermarketu stále sápalo po nerozbalé čokoládě a zjevně nechápalo dosah vyřčeného.

Všem nám, kteří jsme stáli kolem, bylo jasné, že tuto výhružku matka není schopná dodržet, a že ji poruší nejpravděpodobněji hned další den.

Jenže dítě to vyhodnotilo přesně naopak. Zarazilo se, a začalo plakat, protože trest byl pro něj příliš velký, asi chodilo rádo nakupovat.

Až za pár let mu možná dojde, že přesně tohle byl okamžik, kdy postupně začala erodovat rodičovská autorita jeho matky.

Nedá pokoj

Nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. A až dosáhne, stejně není spokojený, naopak spíš zklamaný, protože očekávání byla větší, než jejich naplnění.

A tak je to se mnou vždycky.

A nepomáhá, ani když o sobě píšu ve třetí osobě.

Kdyby někdo věděl

Kdyby někdo věděl, co dělat, aby lidé, na kterých mi záleží, neopakovali stejné chyby, jako jsem kdysi dělal já, dejte vědět.

Zvlášť, když nepomáhá poučovat ani vychovávat a největším zločinem je v diskuzi mít pravdu.

Proč píšu?

Přišel mi do schránky Dokořán. Je to čtvrtletník Obce spisovatelů (je čas se pochlubit, je-li čím - jsem členem :-)). Na straně 43 je článek Karly Erbové "Proč píšeme? Nevím...".

Karla Erbová se v textu vyrovnává s naivní poezií, kterou vidí jako terapii duše. Psaní vidí jako potřebu si ulevit, něco ze sebe vychrlit, ovšem vyvažovanou obavou z toho, že když se takto někde obnažíme, bude námi pohrdáno. A ptá se, jestli psaní náhodou není volání po odpovědi, která by nás pohladila?

Rád bych cynicky řekl, že se mě to netýká, protože píšu pro peníze, ale žel, není to pravda.

Kdybych si náhodou i myslel, že píšu proto, abych sdělil světu své jedinečné myšlenky, tak pokud bych si chtěl zachovat aspoň nějaké čtenáře, z pudu sebezáchovy bych to takto formulovat nemohl. A věřte nebo ne, opravdu si to nemyslím. Alespoň ne moc.

Není taky špatné psát pro slávu a pro to, abych mohl ve společnosti jen tak utrousit, že ve své druhé knize jsem vyjádřil... Ale když se vezme, kolik dá práce napsat něco relativně smysluplného, a kolik je příležitostí takto oslňovat (dámskou) společnost, tak je jasné, že k oslňování se dají používat i mnohem efektivnější cesty.

Takže mi zbývá na tuto otázku odpovědět buďto že nevím a nebo že Karla Berlová vystihla i moje pohnutky.

Nevím se mi zdá tak nějak přijatelnější.

Blbej den

"To byl ale blbej den," pravila v samoobsluze jedna starší dáma své známé. Stály nedaleko od poklady, kde se právě prodavačka se zákaznicí trumfovaly, kterou z nich teď víc bolí hlava a vůbec všechno.

Po ulici spěchaly desítky lidí. Všichni vypadali tak nějak ztrápeně. Zřejmě celodenního vysedávání u obrazovek počítačů, porad, pohovorů, hukotu strojů, dohadování se s protivnými zákazníky a dalších desítek pracovních úkonů, které byli nuceni vykonávat ani ne tak pro radost, jako spíš pro nutnou obživu.

Když k tomu přičteme, že den před tím to bylo stejné, i týden před tím, měsíc nebo rok či roky a s pozitivní změnou se do budoucna nepočítá...

Co jiného z této perspektivy říct, než "blbej den"?

Řešení

Pořádně velký problém přichází většinou v nejméně očekávané chvíli a dost často se rodí z úplných maličkostí. Je to přirozené, kdyby se objevil předvídaně, připravili bychom se.

Objektivně tedy v takovém případě žádným velkým problémem vlastně není. To jen jeho nečekanost a zrození z prkotiny nám ho nafoukly tak, že se zdá neřešitelným a pohlcujícím veškerý prostor.

Ovšem do každé nafouknuté věci stačí přece pouze správně píchnout, aby se ukázala pravda o jejím rozměru ...

Slova

Keř kvetoucí pochodněmi růží,
co ohňostroj večerní odpalují k temným mrakům,
letícím je znamením když v rybu se promění.
Já za obzorem na bránu zaklepu,
když dočkám se utopie naplněných přání...

Efektní, že? A protože si to každý může vyložit tak, jak chce či potřebuje, mohlo by se zdát, že je to umění. Ale není. To, co vypadá jako odvážná metafora nebo překvapivý obrat jsou ve skutečnosti pouhá slova, která neukrývají žádný význam a ani mělkou, natož pak hlubokou myšlenku.

Ovšem na rozdíl od jiných prázdných a bezobsažných vět, které na tomto světě padají, můžu stoprocentně garantovat, že se jedná o naprosto neškodný blábol.

Komplikace

Objednal jsem opraváře polámané pračky v záruce, ale super servis měl čas až po týdnu (nic moc, pokud nemáte přeplněné skříně prádlem, a to nemáme). Snažil jsem se sice vyjednat dřívější termín, ale marně.

Když jsem o svém nenaplněném úsilí telefonicky informoval manželku, začala se pochopitelně rozčilovat. Ne na mě, ale na tu firmu. Ale já, místo abych se přidal k ní, protože měla přirozeně pravdu, jsem začal firmu hlasitě hájit a agresivně ospravedlňovat. Je jasné, že hovor nedopadl dobře.

Nakonec, komplikací není nikdy dost, tak proč si nějakou jen tak nepřidat.

Diplomacie

Jednám diplomaticky. Sleduju se, jak říkám ano tam, kde chci hodně nahlas křičet ne. A k tomu navrhuju ústupek, který se mi vůbec nelíbí. Jenže doufám, že mi přinese výhodu jinde - kde o ni stojím mnohem víc. Navíc se sladce usmívám, a tvářím nadšeně nad věcmi, které jsou mi v lepším případě lhostejné.

V podvědomí mi stále naskakuje pořekadlo o účelu, co světí prostředky. A není mi ze sebe dobře, protože ze své podstavy vůbec nemám chuť k nějakým kompromisům a ústupkům. Nejsem si jistý, jestli jednám čestně, ale hlavně netuším, jestli tím vůbec něčeho dosáhnu, a jestli mé ústupky tedy nejsou zbytečné.

Srdcem se jednoznačně takovéto diplomacii bráním, ale rozumem uznávám, že není jiné cesty.

Rozum vítězí.

Stárnu.

Nové slovo

Dnes jsem se naučil nové slovo. Vůbec nebylo slušné, a tudíž bylo nevhodné k veřejnému užití. Jenže bylo vtipné a výstižné a líbilo se mi.

Kořeny sice mělo, jak jinak, někde v oblasti lidského rozmnožování, ale použito v přeneseném smyslu dokázalo skvěle vystihnout i naprosto odlišná dění. A přitom bylo tak originální. Těšil jsem se, jak ho budu užívat. Samozřejmě tajně a při tom zároveň prožívat vzrušující stres - to aby mi náhodou nevyklouzlo a společensky mě nedeklasovalo.

Jenže ať těšení nebo děsení - všechno bylo zbytečné, protože jsem to slovo nakonec zapomněl. Pro moji pověst to je rozhodně lepší a ještě lepší bude, když si už nikdy nevzpomenu a nikdo mi ho už nezopakuje.

Žel, v těchto věcech obvykle paměť i náhoda fungují více než dobře.

Když vše selže

Skoro týden jsem se marně snažil spárovat bluetooth sluchátko s mobilem. Prošel jsem všemožná fóra, všechno marně. No až pak mně napadla stará dobrá rada co dělat v situaci, když vše selže - a přečetl jsem si návod.

Když vezmu ztracený čas, nervy na pochodu a s tím svázané další nepříjemné stavy, tak mě cesta k praktickému naplnění této rady stála poměrně dost.

A nejhorší je, protože se znám, že to určitě nebylo naposledy.

Tachov

Necelých šest měsíců svého života jsem prožil v Tachově jako vojín deváté motostřelecké roty. Nic moc šest měsíců. Hnusné baráky, hnusná kasárna, hnusné jídlo, hnusní lampasáci, hnusné skoro všechno.

Osmnáct let jsem v tom městě nebyl, až tento víkend.

Kasárna zmizela, z velkého buzerplacu (místo pro nástupy útvaru), kde na nás velící podplukovník řval, že jsme hnusný odpad, je sympatické parkoviště. Barák naší roty přestavěli ńa bytovku a z malého buzerplacu (místo, kde nastupovala naše rota), kde na nás pro změnu řval mladý ambiciózní poručík a otcovsky se nám snažil domlouvat stejně snaživý mladý politruk Vrbka, udělali hezké záhony.

Vypadá to, že ne úplně všechny věci na tomto světě jdou k horšímu. Ale abych to mohl říct s plnou jistotou, potřeboval bych ještě vědět, kde skončili všichni ti politruci a lampasáci, co si na nás léčili své komplexy méněcennosti.

Jestli jim to tam teď náhodou třeba celé nepatří...

bejtakt

Vláda nedostala důvěru, někteří politici ztrácejí nervy a já zase s nimi trpělivost. Není divu. Mám nějakou chřipku a v pátek mně mají trhat zub. No a když se k tomu ještě přidá, že začíná podzim, plískanice a další nechutnosti, tak na někoho musím svoji frustraci orientovat.

A evidentně nejsem sám. Když jsem se dnes podíval na některá diskuzní fóra, tak moje frustrace je proti tomu, co tam někteří předvádějí naprosto bezvýznamná. Kolikrát jsem si už říkal, že to nebudu nikdy číst, ale nějak mě to přitahuje nebo co, i když se vždycky rozčílím. Asi nejsem sám, koho láká to temnější.

Jen houšť a větší kapky

"Jen houšť a větší kapky," bylo jedno z oblíbených pořekadel mé zesnulé babičky, kterými občas terorizuji své okolí. Dobrá žena tak pravila vždy, když cítila, že někdo je sice po právu trestán, ale že dle jejího úsudku by zasloužil víc.

Ale nebyla to jediná příležitost, kdy rčení využívala. Často tato slova prohodila i tehdy, když něco bylo dobré a hodilo by se, kdyby toho dobrého přibylo.

Doufám tedy, že když při něčem, co považuju za dobré, říkám "jen houšť a větší kapky", tak se v hodnocení nepletu. Protože bych nerad na vlastní kůži zažil druhý význam těchto slov.

Opilec

Opilec v montérkách se potácel u pokladny v Tescu a kupoval basu piv s litrem Tuzemáku. Jestli to chtěl urazit sám ještě ten večer, rána se nemohl dočkat živý.

Vytáhl hrst bankovek a když mu pokladní vrátila drobné, měl potíže je strčit zpátky do kapsy. Když se mu to konečně podařilo, nastal další problém - kapsa byla děravá a mince i bankovky se rozkutálely po podlaze.

Položil svůj nákup na zem a začal je pracně sbírat. Kupodivu nenadával, a přestože mu rovnováha dělala velké problémy, sympaticky se usmíval. Po velkém úsilí své finance konečně někam nacpal, chopil se rumu s pivy a odvrávoral někam do tmy.

Oči všech nakupujících vyzařovaly naprostou lhostejnost. Ostatně, svůj stav si zvolil sám, tak co jiného.

Škoda, lítost by byla lepší.

Náročnost

Nejen na děti, ale i na podřízené a celé okolí je třeba uplatňovat vysoké nároky.

Začínat se musí od maličkostí, protože nic není dostatečně nepodstatné, aby se na tom nemohla formovat osobnost, charakter a věci s tím související.

Jen důsledným, nekompromisním přístupem bez tolerance chyb lze dosáhnout, aby všichni plnili to, co mají. A plnili to jedinou možnou metodou

- lží.

ZUBB!!!

Psát o tom, že když člověka bolí zub, tak se nedokáže na nic soustředit a zub se postupně stává středobodem vesmíru, je evidentěn zbytečné. Není to originální, nedá se to překvapivě vypointovat a v podstatě to nikoho ani nezajímá.

Ale o čem jiném psát, když ta bolest nejde ničím vypnout!

Externí audit

Být vyléčený z iluzí je užitečné, i když bolestné. Očekával jsem například, že v autobazaru vykoupí moje ojeté auto minimálně za dvojnásobnou částku, než jakou mi nakonec nabídli.

Jenže pak technik řekl částku a mně vyschlo v krku. Pravda, zachoval jsem formu. To znamená, že jsem se usmál a hrdě odešel středem s výrazem, který dával znát, že jsem s něčím takovým počítal. Ovšem opak byl pravdou, nepočítal.

S odstupem doby tedy musím uznat, že sám bych si za svoje otlučené a lehce rezavějící auto zdaleka tolik nenabídl. Ovšem bolestivé bylo to, že někdo tuto drsnou pravdu dokázal s takovou samozřejmostí a lehkostí vyslovit.

Po cestě domů jsem ale říkal, že by možná občas nebylo špatné takto nechat nezávisle posoudit i závažnější otázky mého života, než pouze stav ojetého auta.

Zřejmě by však akceptování tohoto auditu bylo mnohem náročnější.

Kruh pochval

Franta pochválí Jirku, Jirka pochválí Milana, Milan pochválí Lídu a Lída zase Frantu. Když to udělají poněkolikáté, všichni kolem nich uvěří, že jsou nejlepší.

Jenom já s tím mám problém. Ne, že by nedělali dobrou práci, ale tu já dělám taky. Přeju jim slávu, jenže sobě ji koneckonců přeju rovněž. Ale nekamarádím s Jirkou ani s Frantou, a s Milanem a Lídou už vůbec ne. Kdo mě teda pochválí?

Řešením by možná bylo založit podobný kruh pochval, jenže neznám ty správné lidi.

A tak nezbývá, než začít být pyšný na to, že pohrdám vší slávou, protože alternativou by pak už jedině bylo začít kamarádit s Milanem ...

Všude dobře ...

"Všude dobře, doma nejlíp," praví zdánlivě neotřesitelně známé přísloví. Ale i tady lze polemizovat. Záleží jak na definici slova doma, tak i na stanovení toho, co znamená všude. A pak ještě na spoustě dalších maličkostí.

Když třeba v pozemském ráji začně bolet zub, stane se ráj po pár minutách peklem. A nebo naopak - i v tom nejstrašnějším prostředí lze prožít nezapomenutelné zážitky, které bychom nevyměnili za nic na světě.

Když tedy odhlédneme o vnějších, námi neovlivnitelných okolností, tak to, jestli někde bude dobře nebo ne, závisí především na našem postoji.

A tak si dovolím přísloví lehce modifikovat: "Všude dobře, pokud o to opravdu stojím."

Freedom

  

Svatá voda

Momentálně jsem v USA. Na hotelovém pokoji mám velkou televizi a asi 90 programů. Nejvíc mě baví jeden, nabízí v teleshopingu zázračnou vodu. Nejenom, že uzdravuje, ale dokonce se po ní i bohatne.

Pastor, který ji propaguje, tvrdí, ji pošlou úplně zadarmo.

Ale protože hned po ní pouští reklamu na wrestling, doufám, že je to spíš velký recesista.

Jestli to totiž myslí vážně a najde se tady někdo, kdo mu to věří, pak tedy opravdu ať Bůh chrání Ameriku.

Zákon schválnosti

Porucha na mám autě se jako obvykle projevuje pouze tehdy, když v něm sám projíždím frekventovanou křiživatku. Tehdy škytá, vynechává a stávkuje.

V okamžiku, kdy na palubu přiberu profesionálního mechanika, který potřebuje mnou popisovanou závadu zažít "in fragranti", aby stanovil odbornou diagnózu, auto najede bez jediné chybičky desítky kilometrů.

Říká se tomu zákon schválnosti a nikoho, kdo po této zemi chodí alespoň pár let, nepřekvapí.

Pokud ho právě nezažívá na vlastní kůži.

Slova

Nevím, co je horší. Jestli nemít co říct a muset mluvit a nebo mít poselství a přitom zavázaná ústa?

Obojí je zjevně ztráta pro posluchače, v prvním případě jim hrozí unudění k smrti, v tom druhém přijdou minimálně o podstatné informace.

A když ti, kteří nemají co říct, zavazují ústa lidem s poselstvím, je to úplná katastrofa.

Důvod chudoby

Je to známá věc, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit nakupovat levné věci. A přesto tak mnozí činíme v naději, že nám to pro tentokrát vyjde a levný nákup bude rovněž nákupem výhodným. Marné doufání.

I když jinou chybu bychom tolikrát neopakovali, touha ušetřit je natolik silná, že nás k ní dohání znovu a znovu.

Stejně si ale myslím, že skutečný důvod lidské chudoby bude jinde, než v nekvalitních laciných nákupech.

Ty jsou stejně jen jedním ze symptomů hamižnosti, lakoty a sobectví.

Neporučíš

Byl jsem tento týden již vojákem, výčepním, břišním chirurgem a ještě něčím, ale to si už nepamatuju. Všechno to přišlo překvapivě a bez nějakých zjevných souvislostí.

Škoda, dokázal bych si vybrat lepší povolání, než takové, při kterém se střílí do druhých lidí nebo nosí vyčpělé pivo podroušeným hostům zaplivané hospůdky či provádí bolestivé invazivní zákroky vyděšeným pacientům.

Jenže snu neporučíš.

Cesta z pasti

Nedávno byl muslimský svět zachvácen protesty a bouřemi, protože nějaké noviny otiskly karikatury proroka Mohameda. Přemýšlím nad tím, co by se asi stalo, kdyby titíž lidé zjistili, že někdo z řad západu plánoval vraždu několika tisíc muslimů. Při vzpomínce na davy oslavujících Palestinců po teroristických útocích 11. září 2001 v této souvislost tuhne krev v žilách a nezbývá, než konstatovat, že kultura těchto lidí je, politicky korektně řečeno, od té naší odlišná.

Na tisíce nevzdělaných lidí, kterým jejich náboženští a političtí vůdcové filtrují informace, se zřejmě zlobit nelze. Konstatovat, že je to celé zapříčiněno muslimským náboženstvím, není také tak jednoduché, historie nám již mnohokrát ukázala, že zvěrstva lze napasovat na jakoukoli myšlenku

No a protože skuteční ideologové zla zůstávají většinou někde v pozadí, a hlavně naprosto nepřístupni jakékoliv diskuzi a argumentům, není vlastně s kým jednat. Možná by jakýmsi krokem k řešení bylo zakázat mluvit a publikovat těm obyvatelům západního světa, kteří tyto postupy jakkoliv obhajují, byť třeba z pozic zdánlivě vysoce humánních.

Jenže tím bychom vlastně popřeli jednu ze zásad naší demokracie a nastoupili cestu značně podobnou té teroristické, což doufám nikdy neuděláme.

Pro teroristy jsou na světě vyšší hodnoty, než okamžitý pozemský zisk. Jestliže tento princip přijmeme i my, a nevzdáme se zároveň zásad svobody, pevně věřím, že v tomto boji nemůžeme prohrát.

Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě.

Co je to za lidi?

Tahle otázka mě napadne pokaždé, když slyším o dalším pokusu teroristů zabíjet nevinné lidi. Snažím se v tomto blogu psát spíš nadčasově, ale když dnes byla zveřejněna informace o tom, že někdo chtěl vyhodit do vzduchu deset letadel se stovkami lidí na palubě, nejde to nechat být.

Nedokážu jen tak z voleje poskytnout recept na to, jak se s terorismem vypořádat, ale přesto si myslím, že princip bych vystihnout mohl. A není to nic překvapivého - nikdy a za žádnou cenu těmto lidem neustupovat.

Rozumím, že jako někomu bez praktické politické a mocenské odpovědnosti se mi to píše lehce, mnohem těžší to mají vládní představitelé.

Ale myslím si, že zejména ti evropští politici by se měli poučit z minulosti a uznat, že se na tomto principu dodnes nic nezměnilo.

Celebrity

Nestačím žasnout nad tím, kdo všechno se může stát celebritou. Stačí k tomu vlastně naprostá maličkost - ve správnou chvíli udělat tu správnou hloupost, která bude zajímat média, a je to. Pak není třeba ani nic umět, ani nic znát.

Jenže právě tady nastává problém, protože když taková rychlokvašená celebrita nic neumí a nezná, nedokáže své šance využít a velice brzo zmizí někde ve ztracenu.

A přesně tohle štve každého, kdo si myslí, že je lepší, ale tuhle šanci nedostal.

Nebo ji spíš nevyužil?

Štěstí

Auto, které přestane jezdit, je sice smůla, ale když se tak stane přímo před vlastním domem, je to štěstí. A pokud přestane fungovat před dveřmi oblíbeného autoservisu, jedná se o štěstí doslova kardinální. I když ve smůle.

Přitom by jednoznačně největším štěstím bylo, kdyby se nic nepokazilo.

Na tomto světě to však ještě nějakou dobu potrvá, než budeme moct přestat mluvit o štěstí v problémech.

Moudra

"Co můžeš učiniti hned, neodkládej na zítřek," patří mezi moudra, kterými jsem byl pronásledován od útlého dětství, a která mi lezla na nervy tím víc, čím víc jsem se přesvědčoval o jejich pravdivosti.

Alergie na podobné pravdy mě nepřešla navzdory tomu, že je sám tu více, tu méně důležitě trousím mezi lidmi, nucenými buďto vrozeným slušným chováním, služební podřízeností nebo věkovým odstupem mě poslouchat.

Nemusím snad podotýkat, že tak činím nejvíc tehdy, když se jimi sám naprosto nechystám řídit.

Větrné mlýny

Don Quichote de la Mancha bojoval s větrnými mlýny a jeho souboj se stal inspirací pro celá staletí následovníků. Může se to zdát směšné, nesmyslné, nepraktické, ale v každém případě je to hrdinské a obdivuhodné.

Z hlediska každého Quichota totiž boj není bláznovstvím, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale věcí osobní cti. Porážka je samozřejmě nevyhnutelná, ale přesto vyhnutí se boji je nemožné, protože představuje pohanu v očích sebe sama.

A přestože zdánlivě nezáleží na tom, co větrné mlýny představují, chci podotknout, že zase z mého hlediska si někteří bojovníci s nimi přece jen zaslouží větší úctu než jiní.

Orientace

Všechno má svoji cenu. Než prodávat pod cenou, je lepší neobchodovat, říkají zkušení. Jiní však tvrdí, že lepší prodat pod cenou, než vůbec. Těžko se to rozsuzuje, vždycky záleží na okolnostech, a ty mohou klidně zapříčinit, že dnes platí první a zítra ráno klidně to druhé.

Rozhodnout se, kdy je co z toho správné, vyžaduje velkou zkušenost, moudrost a prozíravost. A často dokonce ani tohle nestačí, není-li to podepřeno pořádnou dávkou štěstí.

Jenže - jak se má v takto složitém světě orientovat obyčejný člověk?

Snad jen s tou Boží pomocí.

Svedeme to na vedro

A protože předpověď počasí hlásí ochlazení, tak od srpna zase budu pravidelně psát každý večer to, co mě napadne.

Preciznost

Je zajímavé, jak se preciznost projevuje i v naprostých maličkostech. Třeba v sušení prádla. Precizní žena prádlo zásadně věší roztříděné, naprosto technicky stejně.

A přitom to na rychlost sušení nemá vůbec žádný vliv.

Duel nesympatických

V průběhu fotbalového finále dvou mně osobně nejméně sympatických mužstev vyhrála Itálie. Nezasloužila si to, ale protože si to nezasloužila ani Francie, nezbývá, než si počkat další čtyři roky.

Třeba to dopadne líp. Vivat Australie!

Virtuální parašutista

Letadlo pozvolna stoupalo k seskové výšce a moje nervozita rostla. Instruktor otevřel dveře a vydal povel k opuštění letadla. Srdce mi bušilo až v krku. Rozběhl jsem se a skočil. Do tváře mě udeřil proud chladného vzduchu. Otevřel jsem oči a uviděl kolem sebe neuvěřitelný prostor a vychutnával si požitek z letu.

Po chvíli jsem zatáhl za šňůru a nad hlavou se mi otevřel vrchlík padáku. Snášel jsem se k zemi a prožíval neopakovatelné pocity štěstí.

Nikdy jsem ve skutečnosti z letadla neskočil a ani to neudělám, přestože je to můj velký sen. Protože co když to celé vypadá úplně jinak, než jak jsem si to vysnil?

A tak, abych neprožil zklamání, zůstanu pouze virtuálním parašutistou.

Dokonalá sabotáž

Zkusil jsem dnes dodržovat pravidla. Silničního provozu, samozřejmě. S pohledem upřeným na tachometr, abych náhodou nepřekročil povolenou rychlost o 1 km/hod, jsem si to šinul Prahou a evidentně iritoval za mnou jedoucí řidiče.

Ze svého pokusu jsem učinil závěr, že tento způsob jízdy je mnohem nebezpečnější, než to, co jsem provozoval za volantem doposud. Jednak pro sledování tachometru nestíhám koukat na provoz kolem sebe, a navíc místy naprosto nesmyslně blokuju provoz. Čili dokonalá sabotáž přesným dodržováním předpisů.

V druhý den platnosti zákona, kdy sám předseda vlády prohlašuje, že je to zákon špatný, a že musí být přestupková amnestie, bych se rád zeptal: "To nikoho nenapadlo dřív?"

Ale snad se jednou dožiju doby, kdy se naše právo, a to nejen v oblasti silničního provozu, bude řídit principy a nikoliv mrtvou literou.